Kraje ty nemocnice zprivatizují, dojde tam nepochybně v řadě míst ke ztrátě majetku, k propouštění stovek zdravotníků a k výraznému omezení zdravotní péče. Bohužel tím Ústavní soud spustil čtrnáct zdravotních systémů v České republice, to znamená v každém kraji to bude jinak.
David Rath pro ČTK, 27. 9. 2006
Tolik z prohlášení bývalého ministra zdravotnictví ke včerejšímu výroku Ústavního soudu. ÚS zrušil části zákona o veřejných neziskových nemocnicích, hýčkaného to dítka bývalého ministra. Dr. Rath tento zákon prosadil navzdory výrazné většině Senátu i vetu prezidenta republiky. Poslanecká sněmovna, resp. rudý tandem KSČM-ČSSD, však obě veta hravě přehlasovala (pro zajímavost – jedním z předkladatelů tohoto zákona byl i předseda ÚV KSČM a bývalý agent StB Vojtěch Filip).
Zákon samotný zřizuje zvláštní druh zdravotnických zařízení („veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení“), které může zřídit stát (ministerstvo zdravotnictví), kraj i obec. To by nebylo překvapivé. Hlavní poprask kolem zákona se strhl kvůli tomu, že soustředí do rukou státu pravomoc nemocnice regulovat i nad rámec stávající právní úpravy. Každá nemocnice v ČR, včetně soukromých, se totiž podle Rathova zákona může rozhodnout – buď se podvolí, přemění se na veřejnou, přijme dohled ministerstva, které bude zasahovat do jejího chodu a rozhodnutí, a výměnou za to získá přístup do systému veřejného zdravotního pojištění. Pokud zůstane nemocnice mimo tento systém, může sice dál pacienty léčit, ovšem bez nároku na platby z tohoto systému. „Svoboda volby“, kterou dr. Rath nemocnicím dává, tak připomíná svobodu člověka, který má na výběr mezi oprátkou a zastřelením. Právě proto se David Rath nevyhnul kritice ze všech stran – jediný, kdo se k zákonu postavil vstřícně, bylo vedení České lékařské komory. Aby ne, když mu zákon zajišťoval tučné prebendy z nově vytvořených postů v dozorčích radách nemocnic (k politizaci ČLK viz tento komentář).
Oficiálním důvodem, proč MZdrČR zákon prosazovalo, je jistota občanů nad tím, že nezůstanou v případě nemoci ležet v bolestech na chodníku, ale někdo se o ně postará. Implicitně tak tvrdí, že „neveřejná“ (rozuměj ministerstvu přímo nepodléhající) nemocnice nemá žádnou motivaci léčit. Aby byl tento argument přesvědčivější, doložil ho ministr tvrzením, že neziskové nemocnice mají silnou pozici dokonce „i v USA“. To je jistě pravda. Kdyby se ovšem pan Rath pokusil své znárodňovací experimenty uskutečnit tam, se zlou by se potázal. „Veřejná“ v obvyklém světovém kontextu neznamená spojená se státem. A „nezisková“ neznamená socialistická.
Aby toho nebylo málo, strašil David Rath pacienty plošnou privatizací nemocnic. Jako kdyby bylo spojení „soukromá nemocnice“ to nejhorší, čím vyděsit pacienty i lékaře. Nehledě na to, že o privatizaci nebyla řeč ani ze strany těch, kdo zastávali převod nemocnic na akciové společnosti. Tak daleko český zdravotní systém – bohužel – zatím nedošel.
A co další věci, kterými dr. Rath vyhrožuje ve výše uvedeném citátu?
K propouštění a omezení lékařské péče na některých místech zřejmě dojde. Opět však není důvod kvůli tomu vycházet do ulic. Český zdravotnický systém je ze srovnání se zeměmi OECD notně předimenzovaný (data pocházejí z publikace OECD: Health at a Glance, 2005): Akutních lůžek na 1000 obyvatel máme téměř nejvíce: 6,5 – hned po Německu (6,6) a Japonsku (8,9). V počtu praktických lékařů na 1000 obyvatel stojíme také v čele – máme jich 3,5, vedoucí Řecko 4,4. S tím souvisí i notoricky známé nadužívání léků a lékařských služeb, ve kterém jsme na druhém místě – každý obyvatel ČR šel k lékaři v roce 2003 v průměru 13krát. „Lepší“ už byli jen Japonci (14,1krát). Pro srovnání: průměrný Polák tam zavítal pouze 6,1krát a průměrný Švéd jen 2krát. V nemocnicích po akutních zákrocích zůstávají Češi také jako jedni z posledních. Zatímco např. Dánové odchází po operaci domů v průměru již čtvrtý den, Švédové pátý den a Francouzi šestý den, Češi až devátý den. Déle v nemocnicích pobývají již jen Němci, Švýcaři, Nizozemci (10 dnů) a obyvatelé Jižní Koreje (11 dnů). Vlivem přetrvávajícího socialismu ve zdravotnictví je celý tento sektor větší, než si s naší ekonomickou úrovní můžeme dovolit. Kvůli údajné „rovnosti“ máme také suveréně nejnižší podíl soukromých zdrojů na financování zdravotní péče (kam se ovšem nepočítá korupce). Socialisté a komunisté všech barev sice tvrdí, že na peníze se hledět nemusí, ovšem i oni dříve či později narazí na dno své údajně bezedné pokladny. Potom – jak ukazuje historie – obvykle začnou okrádat ty, kteří byli prozíravější a méně rozhazovační.
Všechny sektory, v nichž má menší slovo trh a větší slovo politici – tedy především zdravotnictví, školství a jiné „sociální“ rezorty – jsou ve vleku politických vášní. Ilustrují to i dvě tisková prohlášení ministerstva zdravotnictví – první, vydané ještě za ministra Ratha, a druhé, publikované po jmenování nového ministra za ODS Julínka. Obě se týkají téže věci – zákona o neziskových nemocnicích -, a přesto by těžko mohla být odlišnější. V prvním prohlášení z prosince 2005 Rath a jeho kolegové suveréně tvrdí, že zákon „je plně v souladu s Ústavou České republiky“ a že „předkladatelé sledují především zájem občanů – pacientů a zdravotníků a chtějí jim zachovat co nejširší, dobře dostupnou síť neziskových nemocnic, kde vyprodukovaný zisk bude sloužit nemocným lidem“. Ve druhém prohlášení z poloviny září 2006 se naopak dočítáme, že zákon „chudé okrádá a bohatým dává. Zatímco všem zaměstnancům nemocnic díky němu hrozí snížení platů a propuštění z práce, pro své lidi ve vedení ministerstva navrhoval David Rath pohádkové odměny… Pravým záměrem takzvaného zákona o neziskových nemocnicích [tak bylo]soustředit ekonomickou moc nad nemocnicemi v rukou několika vyvolených.“
Dokud budou mít politici rozhodující slovo v tom kdo, kdy, kde a jak bude léčen, české zdravotnictví ze ze svých problémů nedostane. Prozatím mají pacienti jednu dobrou zprávu. Rozhodnutí Ústavního soudu snad v budoucnu umožní větší diverzifikaci zdravotnického systému a tím i větší volbu pacientů. Možná se opravdu dočkáme toho, že v ČR bude existovat ne čtrnáct (jak hrozí Rath), ale i více zdravotnických systémů, které si bude moci pacient zvolit ke svému léčení. Svoboda volby – byť zde silně omezená neexistencí skutečného trhu – je prospěšná ve všech jiných oblastech a není důvod se tvářit, že je zdravotnictví výjimkou.
