Současné politické diskuse o směřování a potřebě reforem v naší zemi začínají připomínat soutěžní frašku o to, kdo se „reformami“ před veřejností z politicky korektního hlediska co nejméně zdiskredituje. Zatímco odboráři a levice brojí proti všem jen trochu progresivnějším reformám jaksi programově, současní vládní politici se zase programově snaží přetvařovat, že jim o ty skutečné reformy opravdu jde. V zájmu veskrze populistické strategie se dokonce jeden čas rozhodli přejmenovat navrhované „reformy“ na jakési méně kontroverzní „stabilizační opatření“. Stabilizovat však rozhodně neznamená reformovat. A nejen to. Kdo chce jenom stabilizovat, tak většinou vůbec nechce reformovat. Proč asi?
Skutečné reformy nejsou v žádném případě o věčném politickém vyjednávání s opozicí, s přeběhlíky, s kverulanty ve vlastní straně, či dokonce s nejrůznějšími lobbisty. Reformy vždy jsou a vždy budou o ideálech. Zní to sice dost pateticky, ale je to prostě tak. Tedy o tom, jak se přiblížit k „ideálu“ vlivu státu, politiků a úředníků na všechny občany této země. A zde je ten největší kámen úrazu. Většina politiků tento ideál nejenže nemá, ale ani ho nechtějí znát, a tedy ani ho dosáhnout. Příčinou jsou zištně neidealistické motivy politiků, které je vedly ke vstupu na politické kolbiště. Proto se donekonečna bude většina politiků bavit o všem možném, jenom ne o zpochybňovaní jejich vlivu na život ve společnosti.
Je výmluvné, že se všechny diskuse ohledně „radikálnosti reforem“ omezují vždy jen na to, jak dopady určitého opatření zneutralizovat nějakým jiným protiopatřením. Výsledkem tohoto vulgárně pragmatického přístupu je, že vliv politiků na danou sféru života se nemění. Jde jen o účelové vytloukání klínu klínem, aby se veřejnosti vnukla představa, že se politici opravdu snaží. Debaty se tak úmyslně vedou o principiálně méně důležitých parametrických změnách v oblasti daní. Nikde se však nemluví o tom, co je v současnosti tím nejzásadnějším problémem k řešení. Je jím všudypřítomný „legislativní gangsterismus“, který zamořuje naši zemi obludným způsobem. V něm jde o společenský boj a kupčení všech proti všem, o to, kdo protlačí do právního řádu nějaký ten zákon „na míru a na zakázku“ pro určitou zájmovou skupinu. Politici už ani nezastírají, že jsou primárně zástupci a agenty různých partikulárních skupin, které si právě prostřednictvím „legislativního gangsterismu“ chtějí ukrojit ze „společného koláče“ více než ti ostatní.
Politici vědí, že právě toto zperverznění právního řádu je základem jejich vlivu a moci. Proto mají také politici tak rádi všemožné fiskálně neutrální opatření, jelikož ta „reformují“ pouze metodiku toho, jak se onen společný koláč naplní. Neřeší však jeho „ideální“ velikost. Je tedy principiálně absurdní mluvit o stabilizaci společného koláče, protože tím se zároveň naznačuje, že bohužel půjde i o stabilizaci vazeb mezi politiky, úředníky a výše zmiňovanými zájmovými skupinami. Kdo to myslí s reformami vážně, ten musí zásadně mluvit jen o destabilizačních opatřeních. A to vůči parazitickým zájmovým skupinám, pseudopodnikatelským pijavicím a všem, pro které je žití na úkor ostatních prostřednictvím společného koláče vysloveně snesitelnou lehkostí bytí.
Současný koaliční kompromis na „reformním“ balíčku neřeší základní problémy. Není žádný reálný plán na omezování byrokracie, natožpak na destabilizaci vazeb mezi „legislativním gangsterismem“ a všemožnými pijavicemi. Tím se výdajová stránka rozpočtu téměř neřeší. Místo toho se například řešil naprosto druhořadý problém, zda je lepší strhávat daně z hrubé či superhrubé mzdy. A je až tragikomicky smutné, že reformní idealismus většiny politiků končí právě u těchto marketingových kouzel, kterými se snaží sami sebe stabilizovat „idealisticky“ minimálně do příštích voleb.
