Uplynulo téměř pět měsíců od první prezentace tzv. „reformy veřejných financí“. Nepřekvapuje mě, když toto sousloví užívají politikové pro opatření, která prošla s odřenýma ušima Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Trochu mě zaráží, když tento název přebírají média a mnozí komentátoři, ať už politologové či ekonomové. I při velkém zjednodušení nelze akty schválené našimi poslanci považovat za reformu, tím méně pak pro oblast, kterou nazýváme veřejné finance. Přijatá opatření jsou tak trapná, že dokonce na chvíli i premiér Mirek Topolánek připustil, že se o reformu nejedná. Bohužel to bylo asi jen chvilkové ojedinělé procitnutí. Pak se již nechal vmanévrovat do používané rétoriky.
Dovoluji si ještě jednou na tomto místě připomenout obsah slova reforma. Jedna z definic zní, že „se jedná o úpravu, změnu, přeměnu nějakého stavu nebo řádu, zvlášť též veřejných záležitostí, která se nedotýká jeho podstaty.“
Proces reformy veřejných financí by tak měl směřovat k odstranění v současné době nejzávažnější choroby naší ekonomiky, tj. deficitu veřejných financí. K tomu však schválené změny bohužel nesměřují. Deficit veřejných financí se u nás stal již chronickým a rozpočet připravovaný pro příští rok počítá již po třinácté za sebou s vyššími výdaji státu, než jaké budou příjmy. Už jenom z tohoto pohledu je zřejmé, že přijatá opatření nelze zaměňovat za reformu.
Pokusím se vysvětlit, že uvedený proces nelze spojovat ani s termínem veřejné finance. I kdybychom se snažili tento termín velmi zjednodušit, tak přinejmenším by musel obsahovat reformu financování veřejné zdravotní péče, reformu penzijního systému, reformu rozpočtového určení daní a reformu daňového systému.
Pouze u poslední oblasti lze při zavření obou očí vidět mlhavý náznak jakýchsi předreformních snah. O zásadní přeměně penzijního systému se poslanci ani nebavili. Zavedení plateb při návštěvě lékaře nepředstavuje reformu systému financování veřejné zdravotní péče. Rozpočtové určení daní uložili poslanci asi také k ledu. Zásadní problém tkví v tom, že současná vládní koalice nepřipravila, nebo dokonce nechce připravit to, co naše veřejné rozpočty nejvíce potřebují, tj. zásadní úspory na straně výdajů. Zároveň u našich politických reprezentantů přetrvává názor, že jsou to oni, kteří nejlépe rozhodují o utrácení našich peněz.
Proto vám na závěr připomenu pár myšlenek dnes již zesnulého nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana. Již před půl stoletím tvrdil, že daně jsou téměř ve všech zemích příliš vysoké. Říkal, že „daně jsou potřeba, ale měly by být vidět, aby lidé věděli, na co a proč platí,“ a dále pokračoval:
„Jsou čtyři způsoby, jak utrácet peníze:
1. Vydáváte-li vlastní finance pro sebe, budete se rozumně snažit, abyste je vydali efektivně. Pracovali jste, vydělali jste peníze, a tak z nich chcete mít užitek.
2. Utrácíte-li vlastní peníze pro někoho jiného třeba za dárky k narozeninám nebo na charitativní účely, pak vám také záleží na tom, jak jste ty peníze vydělali, ale už méně na tom, za co je vydáte. Utratíte je spíše podle svých zájmů a ne nutně podle potřeb obdarovaného člověka.
3. Utrácíte-li cizí peníze pro svou potřebu například proplácením služebních výloh, velmi vám bude záležet na užitku, který z nich budete mít, ale na množství vydaných peněz se nebudete ohlížet.
4. Vůbec nejhorší ze všeho je, když cizí peníze utrácíte za někoho jiného. Nezáleží vám na tom, kolik utrácíte, ani na tom, co získáte, a to je případ vlády a většiny jejích aktivit. Ve vládě sedí byrokraté, kteří utrácejí cizí peníze pro jiné, a dopadá to tak, že ani ti jiní nemají z vynaložených prostředků nejvyšší možný prospěch.“
Jako doklad neefektivnosti uváděl Milton Friedman příklad: „V USA se na tzv. sociální programy, které mají pomoci chudým, vydává takové množství peněz, že kdyby se chudým opravdu všechno dostalo, ocitli by se rázem v tzv. horních vrstvách. Většina těchto prostředků se promrhá kvůli byrokracii, většina těchto prostředků je vynaložena neefektivně.“
Milton Friedman tvrdil, že pochopíme-li ony čtyři způsoby, jak lze utrácet peníze, velmi nám to pomůže k pochopení celé ekonomické teorie. Bohužel je zřejmé, že naši zákonodárci ještě tyto závěry ekonomické teorie nepochopili.
