Po staletích, kdy hlavním záměrem většiny regulací a centrálního řízení byla takzvaná sociální spravedlnost, tedy snížení příjmové nerovnosti mezi bohatými a chudými, se v posledních desetiletích objevila motivace jiná – ochrana životního prostředí. Ať už v podobách méně ambiciózních, při nichž se regulátor snaží ochránit jeden atribut životního prostředí na lokální úrovni, tak i v podobách mnohem ambicióznějších, jako je celosvětový boj s globálním oteplováním, ochlazováním, změnou klimatu či kdovíjakou další výzvou 21. století. Tak, jako v kterékoliv jiné zájmové skupině, i v zeleném hnutí existují lidé, jejichž motivací pro ochranu životního prostředí je jen zisk jejich vlastních firem vyrábějící nějaké „zelené technologie“, stejně jako existují lidé, jejichž motivací je skutečný upřímný zájem o zlepšení prostředí, v němž všichni žijeme. Jakkoli můžou být zájmy ochránců čisté a upřímné, jejich důsledky pro životní prostředí znamenají čistou ztrátu.
Většina lidí se domnívá, že regulace v oblasti životního prostředí sice poškodí podnikatelské zájmy znečišťovatele prostředí, ale na prostředí bude vliv čistě pozitivní. Pokud se třeba rozhodneme prostřednictvím svých politiků dosáhnout uzavření bloku uhelné elektrárny v našem sousedství, protože emituje moc škodlivin, nebude mít sice energetická společnost radost, ale bude to ku prospěchu prostředí jako celku. To je obrovský omyl a nedomýšlení důsledků regulace, které nejsou vidět. Negativní důsledky regulace se někde MUSÍ projevit.
Odstraněním nebo regulací konkrétního znečišťovatele se totiž nic nezmění na poptávce po tom, co ke znečišťování vedlo. Znečišťovatelé nepoškozují životní prostředí jen tak, nýbrž proto, že se snaží zavděčit svým zákazníkům – uspokojit poptávku – a znečištění je zkrátka nechtěný vedlejší produkt. I když tohoto znečišťovatele zregulujeme, stále tu zůstane poptávka po tom, co ke znečišťování vedlo a ta se projeví.
Negativní důsledky ekologické regulace mohou být v zásadě dvojí. Za prvé je to pokles bohatství a za druhé nadužívání zdrojů jiných, případně téhož zdroje mimo regulovanou oblast. V praxi však dochází k oběma důsledkům zároveň. Typickým příkladem může být regulace továrny v Evropě. Po produktech továrny je i nadále poptávka a tak se přesune do Číny, kde neplatí tak přísné regulace. Přesun továrny vyvolá transakční náklady, produkce tak bude dražší – to znamená pokles bohatství. Druhým důsledkem bude přesun znečištění do Číny, tedy nadužívání zdrojů v jiné části světa. Výsledky pro životní prostředí jsou čistě záporné. Vezměme si však jednotlivé efekty popořádku.
Vliv regulace na bohatství
Jak dokázal ekonom Simon Kuznets, růst bohatství je nejprve doprovázen růstem užívání nějakého zdroje a znečištění s tím spojeného. Další růst bohatství má však za následek pokles znečištění. Zatímco závislost růstu znečištění a užívání zdroje na bohatství je asi každému jasná, s poklesem je to trochu složitější.
- Čím je nějaký zdroj více využíván, tím je větší konkurence o jeho zásoby a roste jeho cena. Růst cen má za následek investice do zefektivnění jeho užívání – to ostatně můžeme vidět u aut. Čím je relativně dražší benzín, tím více poptáváme auta s nižší spotřebou a vyplatí se do jejich vývoje investovat.
- Další příčinou je fakt, že vyšší bohatství lidem umožňuje dopřát si čistější technologie s nižším vlivem na životní prostředí. Je to určitý luxus, který si lidé mohou dovolit teprve při vyšší úrovni bohatství.
- Poslední neméně důležitou příčinou, proč znečištění s vyšším bohatstvím klesá, je fakt, že lidé objevují nové zdroje, na něž přechází. Přechodem na nový zdroj přestávají užívat ten starý a klesá tak znečištění jím způsobené. Opět můžeme najít příklad u aut. S tím, jak automobily nahrazovaly v ulicích koně, sice rostlo znečištění výfukovými zplodinami, ale klesalo znečištění ulic a cest koňskými exkrementy a hygienické problémy tím vyvolané.
Pokud tedy zavedeme nějakou regulaci, která bude mít za následek pokles bohatství, jen tím oddálíme všechny efekty, které by nám vyšší bohatství přineslo – například hospodárnější nakládání se zdroji – efektivnější technologie. Investice do zefektivnění využívání zdrojů a přechod na nové zdroje budou pomalejší, stejně tak se i vzdálí okamžik, kdy si budeme moci dopřávat luxus čistějších technologií.
Vliv regulace na nakládání se zdroji
Druhým efektem regulace byl přesun v užívání zdrojů směrem k nadužívání těch méně regulovaných. Vzácnost každého zdroje posuzují subjektivně lidé – neexistuje objektivní žebříček vzácnosti jednotlivých zdrojů. V neregulovaném prostředí lidé užívají zdroje právě v tom poměru, v jakém jednotlivé zdroje považují za vzácné. Regulace jednoho tak nemá dopad jen na regulovaný zdroj, ale i na zdroje další, jichž bude využíváno více, než je optimální. Příkladem může být přesun průmyslové výroby do Číny. Čínské životní prostředí dostává zabrat. Ne však proto, že je v Číně absolutně málo regulací ochraňujících životní prostředí, ale především proto, že jich je málo relativně vůči Evropě, kde jich je příliš.
První argument, který se v tuto chvíli přímo nabízí, je, že by tedy měly regulace působit celosvětově. Když pomineme obtížné prosazování, stejně to na výsledku nic nezmění! Jen se větší část regulace promítne do poklesu bohatství a nejen to. Pokud například celosvětově zakážeme těžbu a pálení uhlí, zvýšíme tím celosvětově těžbu plynu a ropy, tedy nehospodárné nakládání s jinými zdroji.
Regulací životního prostředí můžeme docílit přesunu znečišťovatelů, což má jisté ospravedlnění, pokud se znečišťovatel nachází v národním parku nebo v blízkosti lidských sídel, kde hodnotíme škodlivost hůře než jinde. Můžeme docílit i naředění znečištění koncentrovaného na jednom místě. Nikdy však regulací životního prostředí nemůžeme docílit ryze pozitivního výsledku!
