Podle deníku SME objevily polské cestovní kanceláře nové lákadlo na zahraniční turisty – typickou cikánskou vesnici. Velkou část jejich klientů prý tvoří Angličané, kteří jsou vedle Spišského hradu, historického centra Levoče a dalších obvyklých atrakcí, zvědavi i na to, jak si žijí ti, kteří se k nim ještě v nedávné době pokoušeli houfně emigrovat. Romové ve vesnici z těchto zájezdů zatím nic moc nemají, jelikož turisté zůstávají v autobuse, který u vesnice pouze zpomalí či zastaví, aby si mohli z jeho oken udělat fotky. Proč turisté z autobusu nevystoupí je jasné – bojí se těch, na které jsou zvědavi. Přitom se dá očekávat, že by tito zvědavci byli ochotni zaplatit i za bližší poznání života Romů, než jen přes chladné sklo autobusu, a Romové by si tak mohli přilepšit.
Podle Kláry Orgovánové, zplnomocněnkyně slovenské vlády pro romské komunity, existuje podobná situace třeba v Egyptě, kde se turisté jezdí dívat na tamní beduíny. Na rozdíl od Romů na Slovensku je však situace egyptských beduínů v jednom zásadním bodě odlišná – beduíni turisty vítají, nechávají je nahlédnout do svých příbytků a snaží se jim prodat své vlastní výrobky. Romové na Slovensku si naopak autobusů s cizinci moc nevšímají, maximálně ještě tak jejich děti, kteří na turisty v autobusu pokřikují:“Cukrík, dajte mi cukrík“. A když pak přijde nějaký dospělý, přilákán dětským křikem, chce po nich rovnou peníze.
Důvod aktivnějšího přístupu beduínů k turistům bych viděl v prostém faktu, že nebyli po několik desítek let příjemci masivních sociálních programů, takže nezapoměli, co je to znamená pracovat a být odpovědný sám za sebe. Na rozdíl od Romů chápou, že když od turistů něco chtějí, musí jim za to něco nabídnout. Tento přístup je zřejmě na hony vzdálen běžnému uvažování Romů. Za dlouhá léta komunismu a 15 let demokracie si zvykli pouze pasivně přijímat různé dávky, ale ne už pracovat, takže je samotné ani nenapadne, že by z turistů mohli získat více peněz, kdyby jim na oplátku nechali nahlídnout do svého života. Takováto situace je typickým výsledkem zásahů státu, který se jim dlouhá léta snažil pomoci, ale místo toho je udržel ve stejné bídě, ze které je chtěl dostat. Jediný rozdíl možná je, že nyní jsou Romové na státní pomoci plně závislí, kdežto dříve měli určitou míru svobody.
Jak by zde tedy mohl pomoci trh? Možná tím, že by naučil Romy na Slovensku dívat se na zvědavé turisty ne jako na slepice vhodné k oškubání, ale jako na zákazníky, kteří rádi zaplatí, jen když jim něco na oplátku poskytnou. Prvotní iniciativa by asi musela vzejít ze strany cestovních kanceláří, které by se mohly s Romy domluvit například na exkurzích do jejich obydlí spojené s nějakým tím programem, podobně jako to dělají beduíni v Egyptě. Důležitá je samozřejmě také otázka bezpečnosti, ale tu by snad po dobu exkurze mohli garantovat místní patriarchové. Pokud by tedy opravdu došlo k něčemu podobnému, snad i Romové pochopí, že žebrání a jednostranné přijímání pomoci od druhých není tím nejlepším způsobem jak si zvednout životní úroveň. Netvrdím, že tomu bude přesně tak, jak píšu, a už vůbec ne, že je to jediné řešení současné mizérie Romů, ale doufám že by snad mohlo jít o jeden ze způsobů, který by vedl ke zlepšení jejich situace.
Že v každé společnosti existují jedinci, kteří se o sebe nedokáží sami postarat, je jasné, ale není žádný důvod, aby tvořili celou etnickou skupinu.
