Díky globalizaci začíná stále více zemí zavádět lepší daňové systémy. Samozřejmě, že spousta politiků stále věří ve vysoké daně, ale i ti jsou nuceni přistoupit ke snižování sazeb, protože dnes je pro práci i kapitál snadné daňově utlačovatelské režimy opustit překročením státních hranic.
To byl i důvod proč mnoho zemí muselo snížit sazby daně z příjmu fyzických osob po daňových škrtech za Thatcherové a Reagana – a proč nyní mnoho zemí snižuje sazby daně ze zisku firem v reakci na mimořádně úspěšné zavedení irské daně ve výši 12,5 %. Politici si uvědomili, že pokud budou uplatňovat špatné daňové zákony, mohou slepice snášející zlatá vejce jednoduše odletět.
Ekonomové daňovou konkurenci vítají, protože vede k lepší daňové politice. Dvě nejdůležitější pravidla dobrého daňového zákona jsou nízké sazby a omezení dvojího zdanění úspor a investic. Mezinárodní fiskální soutěž podporuje obojí.
Např. nejvyšší sazby daně z příjmu fyzických osob jsou dnes ve vyspělých zemích o 23 procentních bodů nižší, než byly v roce 1980. Sazby daně z příjmu právnických osob poklesly téměř o 20 procentních bodů. Navíc mnoho zemí, včetně skandinávských, snižuje daně z kapitálových výnosů a daně z majetku.
Všechny tyto reformy podporují hospodářský růst tím, že snižují mezní sazbu uvalovanou na produktivní chování. Není žádným překvapením, že státy, které k těmto daňovým změnám přistupují, mají vyšší růst a nižší nezaměstnanost.
Naproti tomu vlády, které se snaží udržet své daně vysoké, trpí stagnací a vysokou nezaměstnaností. Politici v těchto zemích žehrají na „škodlivou“ daňovou konkurenci ze strany zemí, jako je Irsko, Slovensko, Estonsko či Spojené státy. Pokud by ale chtěli vidět skutečné viníky vlastních hospodářských potíží, měli by se spíš sami podívat do zrcadla.
Místo boje za udržení stávajících systémů, které vytváření pracovních míst a úspěch v podnikání trestají, by měly tyto vlády učinit z nezbytnosti ctnost a také zavést prorůstové daňové reformy. Vůbec nejlépe by udělaly, kdyby stávající daňové zákoníky prostě zrušily a zavedly rovnou daň. Řada zemí již tento jednoduchý a spravedlivý daňový model zavedla a jejich seznam se rozšiřuje každým rokem – díky daňové konkurenci.
Výhody rovné daně
Ve srovnání s tradičním daňovým systémem je rovná daň extrémně jednoduchá. Každá domácnost má jedinou odečitatelnou položku – velkorysé nezdanitelné minimum závislé na velikosti rodiny – a pak už platí z příjmu nad tento základ jednotnou nízkou sazbu.
Nikdo se nemusí trápit s přiznáváním dividend, úroků a dalších forem kapitálového příjmu. Tyto příjmy jsou zdaňovány na úrovni podniku, čímž odpadá jakákoliv potřeba zdaňovat je znovu na úrovni jednotlivce, protože to by odporovalo principu eliminace dvojího zdanění.
Co by znamenala rovná daň pro firmy? Všechny firmy, největšími nadnárodními společnostmi počínaje a hospůdkou na růžku konče, by hrály podle stejných pravidel. Firmy sečtou veškeré tržby a odečtou od nich výdaje (mzdy, materiál, výdaje na nové zařízení). Tak dostanou zdanitelný základ, který zdaní jednotnou nízkou sazbou.
Existují dva hlavní argumenty pro rovnou daň – hospodářský růst a spravedlnost. Mnoho ekonomů model rovné daně doporučuje, protože současný systém s vysokými sazbami a diskriminačním zdaňováním investic podvazuje růst a likviduje pracovní místa. Rovná daň neodstraní škodlivý vliv daní úplně, ale díky poklesu sazeb a odstranění znevýhodnění úspor a investic rozhodně zlepší hospodářský výkon. Nejlákavějším rysem rovné daně je ale pro mnoho lidí její spravedlnost.
Složité zákony, nesčetné formuláře a nesrozumitelné pokyny, s jejichž dešifrováním se poplatníci každoročně trápí, by byly nahrazeny jednoduchým návodem. Celý daňový systém by mohl být založen na dvou jednoduchých formulářích velikosti pohlednice.
Taková reforma je přitažlivá nikoliv pouze pro občany, kteří těžko snáší proces vyplňování daňových přiznání, ale i pro ty, kteří mají každoročně oprávněné podezření, že stávající bludiště bonusů, úlev, odečitatelných položek zvýhodňuje ty, kdo mají politickou moc si je prosadit, a ty, kteří si mohou dovolit daňové poradce.
Pokud by byla uzákoněna rovná daň, vedla by k mnoha výhodám, mezi něž patří:
- Vyšší hospodářský růst. Rovná daň motivuje k práci, úsporám a investicím. Zvyšuje motivaci pracovat a podnikat a tím zvyšuje dlouhodobé tempo růstu ekonomiky.
- Růst hodnoty kapitálu. Veškerá aktiva, která nesou výnos (práce, půda, kapitál) zvýší díky rovné dani svoji tržní hodnotu, protože rovná daň zvyšuje tok budoucích zdaněných příjmů, které z kapitálu plynou.
- Jednoduchost. Složitost není nic jiného něž skrytá daň spočívající ve složitém vedení účetnictví, vyplňování formulářů, najímání právníků, účetních a vynakládání dalších zdrojů potřebných k řádnému odvedení daně podle současného systému.
- Spravedlnost. Rovná daň zachází s každým poplatníkem stejně. Bohatý poplatník s tisíckrát vyšším zdanitelným příjmem bude platit tisíckrát vyšší daň. Daňový zákon již nebude trestat úspěch a diskriminovat občany na základě příjmu. Bude skoncováno s politickým uplácením vybraných skupin obyvatel. Rovná daň znamená odstranění selektivních odečitatelných výdajů, výhod, výjimek, a skulin umožňujících platit nižší daně vybraným skupinám. Politici přijdou o schopnost vybírat předem vítěze a poražené, odměňovat přátele a trestat nepřátele a zneužívat daňový systém k tomu, aby uvalovali své hodnoty na celou ekonomiku.
- Zvýšení občanských svobod. Rovná daň eliminuje většinu konfliktů mezi daňovými poplatníky a vládou. Dramaticky navíc poklesne zasahování do svobod a soukromí poplatníků, protože vláda nebude potřebovat znát detailní informace o finančním majetku poplatníka.
- Globální konkurenceschopnost. Bývalé komunistické země nepřehlédnutelně vedou globální daňovou revoluci. Estonsko zavedlo rovnou daň jako první, když v roce 1994 jen pár let po zhroucení Sovětského svazu uzákonilo daň se sazbou 26%. Další dvě pobaltské země následovaly, Lotyšsko s 25% a Litva s 33%. Spolu s dalšími tržními reformami pomohla rovná daň výrazně zvýšit hospodářský růst a „baltští tygři“ se staly pro celý region vzorem. Po vzoru západních sousedů zavedlo Rusko k překvapení celého světa rovnou daň ve výši 13% s účinností od roku 2001.
Ruská rovná daň začala rychle přinášet ovoce. Ruská ekonomika začala prosperovat a daňové příjmy vzrostly, když se daňové úniky začaly méně vyplácet. Pak se v roce 2003 rovná daň rozšířila do Srbska, které začalo na sazbě 14%. O rok později se přidalo Slovensko se sazbou 19% a Ukrajina s 13%. Letos zavedlo rovnou daň Rumunsko se sazbou 16% a Gruzie s 12%. Kyrgyzstán zvolil 10% a na čas se tak stal zemí s nejnižší daní ze zisku firem.
Daňová revoluce rovné daně je natolik úspěšná, že Estonsko si mohlo nyní dovolit snížit sazbu na 24 % a od roku 2007 na 20%. Litva snižuje svojí sazbu z 33% na 24% a Lotyšsko plánuje snížení své sazby z 25% na 15%.
Zavedení rovné daně zvažují zákonodárci v Chorvatsku, Slovinsku, Bulharsku a Maďarsku. V neposlední řadě opozice v České republice slíbila zavést rovnou daň ve výši 15%, když vyhraje červnové volby.
Je-li řeč o rovné dani,
nelze zapomenout na Hongkong. Po druhé světové válce patřil Hongkong mezi nejchudší země světa. V roce 1947 zavedli rovnou daň a ta spolu s dalšími reformami vedla k dramatickému zvýšení ekonomické výkonnosti. Dnes mají v Hongkongu poplatníci možnost volby – platí buď rovnou daň nebo progresivní daň.
Tradiční systémy daně z příjmu trestají ekonomickou aktivitu, uvalují na poplatníky vysoké náklady na vypořádání se s daní, zvýhodňují vybrané zájmové skupiny a činí zemi méně konkurenceschopnou. Rovná daň by tyto negativní efekty dramaticky omezila.
Ještě důležitější je, že rovná daň omezuje moc vlády ovlivňovat životy lidí podle přání politiků, bere jí daň jako nástroj manipulace lidským chováním, nástroj určující, co lidé budou nakupovat a do čeho budou investovat.
Daň, která by byla pro ekonomiku přínosná, nebude existovat nikdy. Rovná daň ale rozhodně posouvá daňový systém blíže ideálu – vybírá peníze, které vláda potřebuje, ale činí tak nejméně škodlivým způsobem.
