V poslední době se dostává do „módy“ koncept tzv.rovné daně. Ať už je prezentován jakkoli, tváří se jako liberální návrh a je dokonce prezentován jako daňová reforma. V první řadě je nutno říci, že pojem rovná daň není nikterak nový a do ekonomie tak nic objevného nepřináší. Co s sebou však přináší jsou mnohé otázky, na které je záhodno odpovědět, abychom měli představu o tom, co máme pod rovnou daní na mysli.
První otázka se nabízí sama: co je to rovná daň? Lze na to odpovědět dvojím způsobem:
1. stejná daňová sazba pro plátce daní, kdy každý bude do státní pokladny odvádět proporcionální částku, tedy např. 10%
2. stejná daň v podobě absolutní sumy, tedy tzv. daň z hlavy, kdy každý daňový poplatník státu odvádí za určité období stejnou částku v absolutní výši, např. 50 000Kč ročně
Zavedení proporcionální daně, tedy stejné mezní daňové sazby, znamená, že subjekty platí za služby poskytované státem podle toho, jaké mají příjmy. Procentní číslo je tak sice stejné, ale o co jde ve skutečnosti? Lidé platí nějakou reálnou sumu a ta se v případě proporcionální daňové sazby různí. Lidé s vyššími příjmy logicky odvádějí státu více prostředků. Proporcionální daňová sazba je tak v souladu s doktrínou, podle které mají bohatší lidé státu odevzdávat více.
Není však náhodou proporcionální daňová sazba jakýmsi způsobem neutrální? Není „šetrnější“ k tržní alokaci příjmů jednotlivých lidí v tom smyslu, že se každému sníží příjem o stejné procento a tak je tato situace podobná jako kdyby daň vůbec neexistovala?
Takovéto uvažování vede do slepé uličky v okamžiku, kdy si uvědomíme, že daně jsou jen jednou stranou fiskální mince. Tou druhou jsou vládní výdaje. Důsledkem existence státu jako takového je rozdělení lidí do dvou skupin: daňové plátce a daňové přijemce. Stát přerozděluje své příjmy určitým způsobem a to pak ovlivňuje tržní situaci a mění původní rozdělení příjmů jednotlivců. Lidé tak po zaplacení daní v dalším kole, přerozdělovacím, určité prostředky dostávají a to zcela mění původní daňové odvody. Vyhnout se tomu nelze ani tak, že by stát vracel lidem stejný díl, jaký mu odvedli. Jednak by vracel nižší část, protože by musel zaplatit svůj úřednický aparát a ten je přesně tou skupinou lidí, která tvoří čisté daňové příjemce. A to je zároveň důvod proč nemůžeme o jakékoli rovnosti zdanění uvažovat, protože při existenci státu tu bude skupina lidí, která neplatí žádné daně. Zkrátka, existence státu, bez ohledu na způsob zdanění, vytváří ze své podstaty jinou tržní situaci, než tu, která by se vytvořila v podmínkách svobodné společnosti.
Jak bude ale situace vypadat v případě daně z hlavy, kdy bude každý odvádět státu stejnou sumu prostředků? Tento koncept je mnohem „tržnější“, protože lidé platí za služby státu stejnou cenu. Na trhu také neplatíme za statky a služby různou cenu podle toho, jaké máme příjmy. Kdyby tomu tak bylo, pak bychom o trhu nemohli vůbec mluvit, protože jeho podstatou je právě to, že mění strukturu příjmů podle toho, jak je kdo úspěšný v uspokojování potřeb jiných lidí. Placení různých cen podle příjmů by vedlo k selhání informací ohledně vzácnosti statků a služeb a relativních poptávek a tedy k všeobecné neefektivnosti při alokaci zdrojů a k obecné chudobě. To je právě typické pro činnost státu.
Toto suplování trhu v podobě placení stejné ceny za služby státu je však jen prázdnou metaforou. Na trhu se totiž vytváří cena na základě nabídky a poptávky a je tak dobrovolným výsledkem. Stát naopak cenu určuje a navíc si ji vynucuje. Musíte platit, i když o takovou službu nestojíte. Srovnání s cenou na trhu a s tržním procesem je tak už z principu nemožné. Pomineme-li tento zásadní fakt a v analogii s trhem pokračujeme, dostáváme se k dalšímu problému. Nevíme za co vlastně platíme. Na trhu je běžnou praxí, že se buď předá zboží oproti zaplacení a nebo se podepíše smlouva o budoucím plnění. Člověk však při placení daní žádnou protislužbu nedostává a smlouvu o tom, že by nějakou službu či statek dostal, také nepodepisuje. Namítneme-li, že je zákonnou povinností státu dodávat určité služby (minimálně bezpečnost a zákony), pak totéž mohu říci i v případě směny na trhu. Přesto se smluvně vymezuje vztah tak, aby strany věděli co přesně se směňuje. To ale stát nečiní. Daňový poplatník neví, co za své daně obdrží. Abychom však mohli mluvit o rovnosti zdanění, pak je nutné, aby také každý plátce daní dostal stejnou službu. To je druhá strana mince rovného zdanění, dostat za stejné prostředky stejnou službu. Jak ale definovat co je to stejná služba? Museli bychom dodržet pravidlo totožné kvality a kvantity. Na nemožnost státu poskytnout stejnou službu již poukázal americký ekonom M.N.Rothbard v „Ekonomii státních zásahů“: „Služba policejní ochrany … je mnohem hodnotnější v centrech zločinu, a proto také cena bude mít tendenci být v těchto oblastech vyšší než v klidných oblastech.“ (více str.271). Zásadním problémem jiného rázu, který je důležité alespoň zmínit, je fakt, že nelze demonstrovat, že o služby, které stát poskytuje, vůbec někdo stojí.
Ať se na věc díváme jakkoli, musíme nutně dojít k závěru, že nic jako rovná daň nebo rovnost zdanění neexistuje. Samotné hledání jakéhosi principu rovnosti či spravedlnosti ve zdanění je oxymoron. Zdanění je totiž samo o sobě nespravedlivé a tak nemá žádný smysl hledat v něm spravedlnost. Žádná daň navíc není k trhu neutrální v tom smyslu, že by se chovala jako tržní cena a neměnila výsledky tržního procesu.
Proporcionalitu ve zdanění však lze zkoumat ještě z jiného pohledu. Autoři návrhů rovného zdanění v podobě jedné mezní daňové sazby totiž argumentují, že to povede ke zjednodušení systému vybírání daní, k nižším „daňovým únikům“ a tedy vyšším odvodům ze stejné sazby. Zde musíme nutně poukázat na to, co to vlastně daň je. Je to vynucená platba. A z toho plyne, že se jí snaží daňový poplatník vyhnout. Jediným možným způsobem, jak to učinit legální cestou a který se v demokracii přímo nabízí, je lobbying za různé výhody a výjimky. Každý se pro sebe snaží, ať už přímo či nepřímo, získat určité úlevy z platby daní. To pak vytváří onen složitý daňový systém, ve kterém se nevyzná téměř nikdo. Na jednu stranu je to tedy pro daňové poplatníky přínosné, na druhou stranu nákladné, protože si musejí najímat daňové poradce. V důsledku to však jisté skupině lidí přináší výrazně nižší daně a státu nižší příjmy. Složitost systému je nedílnou součástí existence státu. Zavedení proporcionální daně bez výjimek totiž v čase povede k opětovnému zavedení výjimek, neboť je na tom založen politický systém demokracie.
Je nutné varovat ještě před dalším rádoby liberálním opatřením. Jde o radikální snížení daní. Tento návrh je liberální v případě, že je doprovázen odpovídajícím snížením vládních výdajů. Snížení daní bez změny ve vládních výdajích, tak jak k tomu došlo v USA za Ronalda Reagana, je pravým opakem liberálního konceptu. Znamená totiž vyšší zdanění v budoucnu a jde tak o populistický návrh. Vytváření deficitů vládních rozpočtů s sebou navíc nese platbu úroků a zdanění tak ještě zvyšuje.
Moderní státy blahobytu, jako jsou země Evropské Unie nebo USA, jsou na hony vzdáleny původnímu liberálnímu konceptu demokratické vlády, která má „svým občanům“ poskytovat obranné a legislativní služby. Podstatou činnosti státu je násilí. Nasilí ještě nikdy blahobyt nevytvořilo. Cestou k růstu blahobytu je tak snížení tohoto násilí na co nejnižší úroveň, což je ekvivalentní maximálnímu možnému snížení intervencí státu do svobodného jednání. Skutečným liberálním konceptem je tak snížení daní a reforma státu blahobytu zároveň. Nic jiného.
