Podle zprávy Sofia News Agency bulharský parlament včera schválil ve druhém čtení novelu daňového zákona, která zavede místo dosavadní progresivní daně z příjmu fyzických osob rovnou daň se sazbou 10 %. Bulharsko tak bude mít společně s Albánií a Makedonií nejnižší sazbu rovné daně v Evropě; ještě nižší sazbu (9 %) má mít s účinností od r. 2010 Černá Hora). Zákon čeká již jen na podpis bulharského prezidenta Parvanova. Bulharsko v roce 2006 též snížilo daň z příjmu právnických osob z 15 % na 10 %. Současná daň z příjmu fyzických osob sestává z kombinace určitého nezdanitelného minima s třemi (mírně) progresivními daňovými sazbami (20 %, 22 % a 24 %).
Zdá se, že si bulharští politici od této změny slibují především snížení motivace poplatníků vyhýbat se placení daní. Tak např. bývalý předseda bulharské vlády a vůdce pravicových „Demokratů pro silné Bulharsko“ Ivan Kostov prohlásil:
„V zemi, v níž se velikost stínové ekonomiky odhaduje na 30 – 40 %, je rovná daň jedinou cestou, jak přimět oligarchy a bohaté Bulhary platit daně.“
Je pravdou, že ekonomické argumenty i některé empirické údaje naznačují, že by rovná daň do jisté míry tento efekt mohla přinést. V Bulharsku je však daňová progrese natolik nízká, že jakékoli případné zvýšení „daňové morálky“ bohatých bude mnohem spíše způsobeno tím, že bohatí budou čelit nižší daňové sazbě, než přímo zavedením rovné daně. Nepříliš povzbudivým vedlejším důsledkem této daňové reformy ovšem je, že se zvýší daňová zátěž občanů s nejnižšími příjmy (byť samozřejmě – vezmeme-li v úvahu nejen daně, ale i veřejné výdaje – zůstanou i nadále „čistými daňovými příjemci“, tj. budou platit na daních méně než kolik od státu dostávají). Jestli jsem to pochopil správně, zdá se dokonce, že v Bulharsku se neuplatní žádné nezdanitelné minimum (viz též zde), tj. půjde o čistě proporcionální daň.
Pro klasického liberála je samozřejmě prvořadá celková daňová zátěž, přičemž bude podporovat její minimalizaci. Jistě je tedy z tohoto hlediska lepší kupř. progresivní daň se sazbami 10 %, 12 % a 15 % než rovná daň ve výši 17 %. Nicméně se domnívám, že vedle principu „co nejnižšího daňového břemene pro všechny“ existuje prostor i pro pravidlo „co nejmenší daňové progrese“. Sympatický mi tu připadá argument F. A. Hayeka (str. 7), podle něhož by ten, kdo rozhoduje o celkové úrovni zdanění a daňových sazbách (tedy v demokracii mediánový volič), měl sám nést daňové břemeno v nejvyšší sazbě, kterou schválil. Na druhou stranu však připomínám, že kolega Jiří Schwarz Jr. podrobuje ve své práci rovnou daň kritice mj. z toho důvodu, že „zefektivnění výběru daně povede k růstu státu a zvýšení motivací dobývat rentu“.