V Česku došlo k určitému oživení myšlenky „rovné daně“ např. od PetraMacha z Centra pro ekonomiku a politiku, a to v podobě jednotnéprocentuální daňové sazby. Cílem je odstranění progrese, tj. rozdílumezi nízkými daňovými sazbami z nižších příjmů a vyššími sazbami zpříjmů vyšších. Zároveň je navrhováno zrušení odpočitatelných položek(daňových úlev) pro privilegované skupiny poplatníků např. z titulustavebního spoření, penzijního a životního pojištění, hypoték, ..…jelikož výpadek příjmů z titulu daňových úlev musí do společné kasydoplnit ostatní občané.
Takto pojatá „rovná daň“ ale ve skutečnosti žádnou rovnou daní není.Dvacet procent z jednoho milionu je dvěstětisíc, naproti tomu z půlmilionu pouze sto tisíc. Skutečně rovná daň znamená, že všichni občanéplatí stejnou částku, např. 20.000 Kč za rok, a to bez ohledu nacelkové příjmy. Pro toto řešení hovoří důvody technické, politické afilozofické. Proti lze postavit pouze ideologii založenou na sociálníchdogmatech.
Předem pomiňme připitomělé argumenty, že něco, zvláště když je toškodlivé, nemorální, musíme činit v souvislosti s naším vstupem doEvropské unie, nebo že to tak dělají v jiných zemích. Daň v podoběstejné částky pro všechny by vedla k zásadnímu zjednodušení jejíhovýběru v systému se dvěma stavy, zaplatil-nezaplatil. Z toho vyplýváredukce administrativního aparátu státu, tj. zrušení celé soustavyfinančních úřadů a drastické snížení výdajů na jeho chod. U podnikatelůby došlo k odstranění nákladů na účetní a auditorské služby, které jsoupřenášeny ve vyšší ceně zboží na konečné spotřebitele. Zůstalo by pouzevnitropodnikové účetnictví, jako zdroj informací pro majitele firem astatistiku. Další přínos spočívá ve vymizení živné půdy pro právníhonihilismu. Firmám je v podstatě zbytečné ukládat daně, jelikož převážnáčást osobní spotřeby majitelů skončí stejně v nákladech. Všichni víme,že dochází k rozsáhlým daňovým únikům (umělé zvyšování nákladů,zatajování příjmů atd.), tedy ke každodennímu porušování zákona. Tím seale silně relativizují všechny zákony a jejich závaznost občanépřijímají s velkou rezervou. Vlastní „daňová optimalizace“, prováděnána hraně toho co je dovoleno, odebírá lidem čas a energii, kterou bymohli věnovat daleko produktivnějším záležitostem.
Důležitým argumentem pro zavedení skutečně rovné daně je zmenšení mocistátu. Nepřehledná, nesrozumitelná, podpodzákonná zněť předpisůumožňuje berním úředníkům dostat do úzkých kteréhokoliv občana. Zvláštěkdyž výklady těchto pravidel a způsob jejich kontroly (metodicképostupy ministerstva financí) jsou nepochopitelně před veřejnostíutajovány. Došlo by také k odstranění korupce, a to ve velkém(politických stran v zájmu zavedení nových a nových daňových úlev) i vmalém (berních úředníků). Jenže je potřeba pokračovat ještě dál, až kobčanům. Lidé neznají množství peněz, které si stát pomocí danípřivlastňuje. Příkladem budiž celkové náklady na pracovníka, včetně“odvodů na sociální a zdravotní zabezpečení“ placené zaměstnavatelem. Vporovnání s čistou mzdou se zdanění pohybuje okolo 40 procent, upohonných hmot si stát bere z konečné ceny dokonce 52 procent. Spolu sneznalostí je ale hlavní problém v tom, že se můžeme pouhým hlasovánímpro stranu slibující daňovou progresi přenést větší díl povinnosti nasvé spoluobčany. Současný politický systém je tak zbaven jakýchkolivkontrolních mechanismů a otevřel se bezbřehý prostor pro lidskouhloupost a s ní spojenou cynickou, mocenskou manipulaci politiků. Každýz nás je nějakým způsobem iracionální, ale jen do určité částky. Jinakbudeme přemýšlet (nepřemýšlet) o bilboardech s nic neříkajícímipolitickými hesly, za kterým se skrývá bezuzdné rozhazování námneznámých nebo cizích peněz, jinak o výdajích patnáct či dvacet tisíckorun z naší vlastní, soukromé kapsy.
V současných podmínkách by prý pouhé odstranění daňové progreseznamenalo zvýšení finanční zátěže pro 40 až 60 procent poplatníků znízkých a středních příjmových skupin. Celkem bezostyšně se tímpřiznává, že velká část občanů žije na úkor ostatních. Každý z nás aledostává od státu v podstatě stejný díl služeb policie, armády, soudů a“patří“ mu stejný kousíček tanku, stíhačky, policejního auta nebosoudního taláru.
Výše uvedené argumenty jsou naprosto zbytečné, když k problému budemepřistupovat z pohledu rovnosti všech občanů. Různá výše odváděnýchdaní, která vyplývá ze současného progresivního zdanění (i z uvažovanéjednotné procentuální sazby) vytváří příkrou nerovnost. Rozdíly vplatbách jsou obhajovány se stejně „brilantní“ logikou, jako bylo vestředověku vysvětlováno nevolnictví, nadřazenost šlechty či pozdějirasová segregace nebo apartheid. Výsledkem je dnešní pseudodemokracie,kde každý může neomezeně hlasovat o majetku a právech někoho jiného a vrozsahu odlišném, než se to dotýká jeho osobně. Skutečně rovnou daňnelze dávat do protikladu se sociální citlivostí nebo solidaritou,protože o základních svobodách nelze hlasovat a ani většinadevadesátdevět k jedné nemůže legitimovat jejich popření.
