Ničí motorové pily jedinečná stromořadí? Nebo je naopak ohrožena bezpečnost dopravy kvůli stromům podél silnic? Petice Stop kácení se 14. ledna dostala až k ministru Bursíkovi. Porazit či neporazit – to je, oč tu běží.
V souvislosti s údajným stromovým nebezpečím napadá člověka řada otázek. Nevznikají spontánně z jednotlivých případů úmrtí způsobených stromy podél silnic mediální kauzy, které jsou pak strašákem pro odpovědné správce silnic a vedou je ke snaze stromořadí vykácet za každou cenu? Historická stromořadí bezesporu obohacují naši krajinu. Odpovídají však mnohé z těchto silnic, které byly některé postaveny již v 18. nebo 19. století současnosti? Není kamión přece jen o něco větší než dostavník? Nechybí Česku dostatečná síť tranzitních silnic, které by lépe svedly dopravu? Kde je řešení? Jak najít kompromis?
Proti kácení připravují jeho odpůrci legislativní novinku – novelu zákona o ochraně přírody a krajiny. Chtějí tak řešit problémy, které spatřují v jiném zákoně – zákoně silničním. Od novely si slibují odpovědnější rozhodování. Možná jejich návrh přinese lepší výsledky, možná se tím ale jen zvýší míra byrokracie. Vyplatí se to? Kdo ví. Veřejný sektor je přece neziskový, takže se to nikdy nedozvíme. Jedno je jisté. Paragrafy plodí další nové paragrafy. Byrokracie vyžaduje pro své fungování více byrokracie. Tím však Česko nevybočuje z řady, a nelze proto tento stav mít komukoli za zlé.
Chyba není v lidech ale v systému. Najdeme cestu ven? Jak vyvážit snahu lidí chránit stromořadí s přáním řidičů po bezpečné jízdě? Jak se mohou poskytovatelé silnic co nejrychleji dozvědět, jak kvalitní silnice si lidé přejí a kolik jsou za ně ochotni zaplatit? Jak poznat, jaká opatření se vyplatí? Veřejné vlastnictví stromů a silnic je příčinou současných sporů. Kde hledat řešení? V soukromém podnikání. Soukromé dálnice existují například v USA.
Zisky soukromých firem a příjmy jejich manažerů obvykle lépe odpovídají jejich výkonnosti. Soukromé firmy proto dokáží lépe reagovat na přání spotřebitelů a cenové signály. To říká australská vládní(!) zpráva věnovaná reformě infrastruktury. Že je u protinožců všechno tak trochu vzhůru nohama? Možná ano. Zatímco my známe věčně ucpanou pražskou jižní spojku, Australané mohou díky firmě Transurban využívat rychlé soukromé silnice v aglomeracích Sydney a Melbourne.
Plynulá doprava je v zájmu provozovatelů soukromé silnice – čím více zákazníků, tím více peněz za mýtné může firma vydělat. Transurban je proto ve svém vlastním zájmu světovým lídrem v modelování dopravy. Nehody jsou pro Transurban ztrátové. Firma proto investuje do snižování jejich pravděpodobnosti. Kromě toho zavedla Transurban již před lety na magistrále v Melbourne supermoderní systém automatického zjišťování nehod. Díky tomu mohou zaměstnanci firmy pomoci postiženým řidičům v řádu minut, a ostatním tak umožnit bezpečné pokračování jízdy.
Estetika i čistší životní prostředí přináší firmě zisk a dobrou pověst. Umění původních obyvatel Austrálie začíná zdobit některé dopravní stavby. Za udržitelný přístup k životnímu prostředí získává Transurban jedno ocenění za druhým. Snižuje spotřebu vody na zavlažování. Zlepšuje systémy měření emisí. Podílí se na akcích vysazování stromů. Manažeři Transurban nemusí být zapřísáhlí ochránci přírody. Ekologie je ale pro ně (přinejmenším) dobrý business. Bojkot rozezlených zákazníků by totiž mohl být pro soukromou firmu pohromou.
Lze namítnout, že Austrálie je jiná než Česko. Předností Austrálie je nižší hustota osídlení, a tedy i více prostoru pro soukromé projekty. To ale neznamená, že bychom neměli zkusit využít výhody soukromých silnic. Naopak, právě proto bychom měli hledat dopravní řešení, která dokáží stísněný prostor české kotliny co nejlépe využít, aby nám zde vedle efektivnějších silnic zbylo také více místa pro přírodu.
