„Daně, i když jsou autorizovány veřejností, představují porušení práva na majetek – krádež“,
napsal ve svém slavném pojednání o ekonomii Jean-Baptiste Say (1803).
Uplynula dvě staletí a v dnešních učebnicích čteme, že daně jsoupotřeba, že se dělí na přímé a nepřímé a že je správné, aby bohatšíplatili více. Už méně často se dočteme o tom, co vidíme neustále kolemsebe: že se z nich platí celníci, kteří uměle zdražují dováženévýrobky; úředníci protimonopolních úřadů, kteří přikazují úspěšnýmpodnikům, za jaké ceny mají prodávat své výrobky; policisté, kteřízabavují nepohodlné knihy; pracovníci úřadů práce, kteří platí lidem zato, že nic nedělají; komanda, která chytají středoškoláky kouřícímarihuanu nebo zabavují počítače softwarovým firmám atd. atd. vnepřeberném množství variant. Nad tím vším trůní tisíce úředníků, kteřípodobná nesmyslná opatření vymýšlejí, a stovky politiků, kteří tomuto“dění“ dávají legitimitu; těch politiků, kteří každým dnem prokazují,že svou nenasytnost a megalomanské sklony se již ani nesnaží skrývat.Co ale odlišuje dřívější daně ze Sayovy doby od dnešních“demokratických“ daní? Proč dnes nezaznívají morální argumenty protitomuto neslýchanému útoku na majetek lidí? Projevuje se civilizačnípokrok tím, že se přestávají věci nazývat pravými jmény a zvyšuje semnožství toho, čemu se od nepaměti říkalo lup? Jak je možné, že napřelomu 19. a 20. století prohlásil americký Ústavní soud federální daňz příjmu za protiústavní a po pár letech se nejvyšší sazba této daněpřehoupla přes 90 %, aniž by to vyvolalo obzvláštní morální rozhořčení?Proč daňová reforma navrhovaná řadou českých politiků spočívá pouze vesnížení daní přímých, jež je doprovázené zvýšením daní nepřímých,přičemž se předkladatelé utěšují tím, že daňový výnos bude nakonecvyšší? Jak je možné, že tyto návrhy přinášejí politikům hlasy a přízeňvoličů, zatímco lidé, kteří navrhují radikálně snížit daně a nechatlidem větší část peněz, o kterých si budou rozhodovat sami, jsouoznačování za bezcitné a nehumánní?
Právě k vyvolání diskuse o těchto zásadních věcech slouží výpočet dnedaňové svobody prováděný v řadě zemí a díky Liberálnímu institutu takév ČR. Komplikovaná konstrukce daňových systémů totiž vede k tomu, že simnozí ani neuvědomují, kolik daní platí. Nepřímé daně jsou koneckoncůmezi politiky tolik oblíbené právě proto, že je lidé tolik nevidí améně se proti nim bouří. Když se poté část zbylých daní označí za“pojistné“, jehož část takzvaně platí zaměstnavatel, je procesmaskování nákladnosti státního aparátu završen. Je dobré si pamatovat,že vytvoření tohoto propletence (doplněného na výdajové stranědůmyslným systémem tzv. transformačních institucí jako je Konsolidační“banka“ apod.) bylo u nás záměrem tzv. liberálních vlád na počátku 90.let s Václavem Klausem jako hlavním projektantem. Ty se očividněsnažily před lidmi zatajit, kolik skutečně úřady a jejich razítkastojí. Že se titíž lidé dnes vydávají za strážce „zdraví“ veřejnýchrozpočtů a překážku nástupu „socialistického vládnutí“ je, jak říkáklasik, beznadějně trapné.Den daňové svobody říká každému člověku zcela jasně jedinou věc: Kdybyse daně (tj. veškeré povinné platby) neplatily průběžně, ale všechnyvydělané prostředky by nejprve musely směřovat k zaplacení této roční“občanské povinnosti“, pak do tohoto dne, který letos připadá na 7.června, pracuje každý člověk pouze a pouze pro stát, aby nasytil tohotonenasytného a stále více se rozpínajícího molocha s tisíci parazitickyžijícími úředníky a politiky. Počínaje tímto dnem získává kontrolu nadplody své práce a může sám rozhodovat o způsobu útraty svých peněz. Nicvíce, nic méně. Pět měsíců a šest dnů z roku pro stát, zbytek pro sebe.Pět měsíců a šest dnů pracovat a nemluvit do toho, „co za to“ (daň jekoneckonců definována jako neúčelový transfer). Mít sice možná právo nainformace…, ale někdy je možná lépe nevědět.
Den daňové svobody má lidem připomenout, že není až tak důležité, jakýmzpůsobem mu z peněženky peníze odtečou, ale kolik to bude celkem. Asikaždý raději zaplatí (kdyby měl na výběr) 5 procent ze mzdy než 22procent DPH, navzdory skutečnosti, že v EU je zrovna v módě DPH a češtítzv. ekonomové tento „vědecký poznatek“ bezmyšlenkovitě opakují. Každýbude raději pro progresivní daň z příjmu se sazbami 1, 2 a 3 procentanež „novátorskou“ rovnou daň 15, 20 nebo 25 procent z dílny politiků činohsledů ODS. Den daňové svobody nám umožňuje povznést se nadmalicherné technicistní záležitosti, které jsou samozřejmě pro politiky(a nikoho jiného) věcí nejzásadnějšího významu v jejich žabomyšíchsporech, a nahlas říci:
SNIŽTE DANĚ!
