To jsme zase na tu EU vyzráli! Prostě se dá do kategorie sociálního bydlení téměř vše a hned je po starostech. Když je vymezení režimu sociálního bydlení plně v kompetenci „sociální“ politiky státu, tak proč toho přeci nevyužít – to není nic proti ničemu. Pokud by něco podobného bylo opravdu někdy předloženo a v Evropské komisi by to prošlo, pak by to byla vskutku famózní kulišárna. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se k tomu Evropská komise postavila a zvláště pak jaké by asi bylo konečné stanovisko jednoho nám velmi dobře známého verbálně-sociálního „fanatika“.
Zvýšení sazby DPH u bytové výstavby by skutečně mělo pro mnohé lidi drastické dopady. Drtivá většina nových majitelů si totiž nemůže uplatnit odpočet u DPH a jako koncoví spotřebitelé by na to doplatili absolutně nejvíce. Nejistota ohledně budoucí sazby daně také zvyšuje nejistotu u developerů, investorů a potenciálních zákazníků, což zkracuje horizont investičního plánování a ex ante zhoršuje kvalitu rozhodování u všech zainteresovaných subjektů. Hned vedle eticky a právně skandálního přetrvávání cenové regulace nájemního bydlení je to další devastační prvek na současném trhu s nemovitostmi. Pro většinu lidí je investice do bydlení jednou z nejdůležitějších věcí v životě. Ve vyspělém západním světě představuje hypoteční financování investic do nemovitostí jeden ze základních prvků růstu mezigeneračního bohatství a finanční síly domácností. Lidi to učí na něčem, co je jim životně blízké, vnímat, co pro ně znamená časová hodnota peněz a dlouhodobá kapitálovou výnosnost. Jakékoli výše uvedené pokřivení na trhu s nemovitostmi má tedy nutně negativní dopad na efektivitu celé ekonomiky.
Celá ta věc interpretace „sociálního“ bydlení a jakéhosi pochybného „přechytračení“ Evropské komise má však ještě další a mnohem hlubší rozměr. Lidé si neuvědomují, že pokud politici na národní či posléze na nadnárodní úrovni chtějí vybrat od lidí peníze na svojí nemravně „sociální“ a přerozdělovací politiku, tak je prostě dříve či později stejně vyberou. Když to nezaplatí v ceně svého „sociálního“ bytu, zaplatí to následně v ceně něčeho „méně-sociálního“. To je přeci jeden z hlavních důvodů proč ve většině států existuje více sazeb DPH. Zboží a služby jsou rozděleny na ty tzv. „sociální“ a ty ostatní, které nejsou pro lidi zas až tak „sociálně“ citlivé. A když politikům nestačí ke svým cílům ani běžné přímé a nepřímé daně, je tu vždy v záloze dlouhodobé deficitní financování a následné inflační zdaňování, které už běžní lidé jen těžko mohou postřehnout. V konečném důsledku jde tedy jen o nastavení relativních cen ve prospěch a na úkor někoho a na míře jejich pokřivení v procesu přerozdělování mezi různými zájmovými skupinami v ekonomice.
Co je příčinou toho všeho? Máme zde přeci onen adorovaný „sociální“ stát, který motivuje tak akorát k tomu, aby ze sebe každý udělal alespoň v nějaké míře účelového „sociála“ a dosáhl tak na nějakou tu „sociální“ výhodu. Lidé ze sebe dělají „sociální“ případy, aby dosáhli alespoň na nějaké sociální dávky na úkor někoho; podnikatelé zase přesvědčují politiky, že právě to jejich odvětví podnikání je „sociálně“ potřebnější než jiné a zaslouží si tedy větší ochranu či dotace opět na úkor někoho. Tedy sociální boj všech proti všem o to, kdo je více „sociální“. V naší zemi je to ještě navíc umocněno tím, že si většina politiků ráda zabrnká na jisté čecháčkovské proletářské pudy. Mimo jiné to tedy znamená i to, že pokud by bylo v Evropské komisi někdy nakonec opravdu schváleno, že se většina bytů a domů bude moci oficiálně považovat za „sociální“, tak to možná nikomu ani moc vadit nebude – spíše naopak…