Solidarita znamená dobrovolné porozumění, soudržnost, podpora.Nejsilněji působí uvnitř rodiny, ale pociťujeme ji i vůči dalším členůmspolečnosti. Hledat souvislosti mezi solidaritou a vládnímpřerozdělováním je ale naprosto pomatené. Všechno, co politici takblahosklonně rozdávají, musí být lidem prostřednictvím daní napředsebráno. Slib poskytnutí léků zdarma nebo zvýšení příspěvku na bydleníje vlastně podněcováním ke krádeži, pravda, kryté zákonem. Stát nikdyneměl a nemá žádné vlastní, natož čisté peníze, snad s výjimkou těch,co si sám tiskne (falšuje). Může se nanejvýš „chlubit“ dluhy a majetkemzískaným v dlouhé historii tzv. pozemkových reforem (vyvlastňováníšlechty a tzv. velkostatkářů), znárodňování hutí, dolů, bank iživnostníků, konfiskací a perzekucí, např. Židů a Němců. Vše co seprivatizuje, bylo dříve ukradeno.
Skutečná solidarita odehrávající se mimo totální kontrolu státu je všemsocialistům trnem v oku. Nerozpakují se rozbíjet rodinné vazbyporodným, přídavky na děti, sociálními dávkami nebo pohřebným. Štědráruka „státu“ vede obecně k tomu, že přestáváme být schopni obdarovávat.Stále častěji si říkáme:“Když platím tolik daní, ať se stát postará“.Na druhé straně se štítíme přijímat dobrodiní od jiných lidí. Nevímproč. Vždyť požadavek na dětské přídavky či jiné dávky vznesený vtelevizi, novinách nebo v korespondence s poslanci je pouze pohodlnějšízpůsob žebroty, než vysedávání na kostelních schodech.
Státní „solidarita“ a sociální smír se staly novým náboženstvím, jejímžprostřednictvím politici manipulují s veřejností a skrze něž vládnou.Tato „učení“ má svá dogmata (o rovnosti, o škodlivosti zisku, onelidskosti kapitalismu, o morální nadřazenosti kolektivismu), proroky,svaté, Desatero v dnes již skoro naplněném Komunistickém manifestu, alei kacíře (odpůrce totality, libertariány). Žádný normální člověknespatřuje problém v tom, být solidární se skutečně hendikepovanými anemohoucími. Nechápe ale, proč jsou jeho peníze, bez jeho souhlasuzneužívány k podpoře líných a neschopných, ať již to jsou lidé nebofirmy. Každý také má vlastní priority a měřítka potřebnosti. Jedenpodporuje Armádu spásy, jiný by nejraději pomáhal církevní charitě aněkdo, zcela legitimně nehodlá platit na nikoho, nebo pouze na svojirodinu.
Dobře si všimněme, jak chápou slovo solidarita politici, bohatílevicoví „intelektuálové“ a voliči rovnostářských partají. Vždy chtějírozhazovat z cizího (ať platí ostatní), nikoliv ze svého. Opřerozdělování nejvíce hovoří právě politici, společenská kasta, kterážádné daně neplatí a jsou stejně jako úředníci jejich čistýmispotřebiteli. Kdyby tito „spasitelé“ opravdu věřili v to, co hlásají,rozdali by již dávno veškerý svůj majetek bezdomovcům, žebrákům,Zetoru, Nové Huti, zemědělcům, bankám atd. Protože nic takového Špidla,Grebeníček ani jejich souvěrci neudělali, nemají vůbec žádné právo sepokrytecky dožadovat nápravy sociálních rozdílů. I kdyby však začalibydlet na lavičce Hlavního nádraží, lidi s jiným názorem to vůbecnemusí zajímat.
Tzv. solidarita má být nástrojem pro udržení tzv. sociálního smíru. Jakuž toto slovní spojení napovídá, jedná se o vztah vydíraného avydírajícího. Zcela jasně se přiznává nebezpečí, že pokud méně úspěšná,chudší a závistivá většina nedostane „chléb a hry“, zaútočí na bohaté.Namísto toho, aby stát a jeho represivní složky zajišťovalnedotknutelnost majetku, pomáhá ještě vybírat výpalné. Zloděj se zbranív ruce bere majetek zpravidla bohatším (vyrovnává sociální rozdíly) ataké často u soudu prohlašuje, že měl hlad a děcka potřebuji jíst.Socialista neriskuje ani to číhání v tmavém průjezdu a na vzpurnéhodaňového poplatníka pošle aparát berních úředníků, exekutorů, policistůa soudců, který sama oběť musí zaplatit.
Hlasatelé sociální rovnosti ignorují fakt, že mít „většinu“, moc apřesvědčení o morální převaze svých myšlenek, neznamená mít zároveňpravdu a právo někoho nutit k „solidaritě“. Co na tom, že vznikajímajetkové nerovnosti a bohatší jsou ještě bohatší. Ať někdo létá vevrtulníku a jezdí v pěti Jaguárech. Prosperitu společnosti, a to i prochudé, nevytváří přerozdělování, ale práce, píle a ochota riskovat.