Již delší dobu se vedou debaty o tom, zda-li by měli posluchačivysokých škol platit školné či nikoliv. Jedni tvrdí, že každý člověk máprávo na vzdělání a proto placení školného nepřichází v úvahu na žádnémstupni vzdělání. Tento přístup se zdá být velmi velkorysý a mnozíinteligentní lidé z relativně chudších rodin tak mohou vystudovatvysokou školu, což by si jinak nemohli dovolit, kdyby školné museliplatit. Dále se může jevit, že tato státní sociální politika je prostát přínosem, poněvadž stát do těchto lidí investuje prostředky a potébude inkasovat více peněz na daních, protože zde je jistá korelace mezivýší příjmu a vzděláním. Nicméně zastánci teorie „vzdělání všem“zapomínají na jednu důležitou otázku, kterou by si měli položit, nežzačnou požadovat právo na vzdělání pro lidové masy. Otázka zní: „máněkdo právo vás okrást?“ Kdo odpoví nikdo nemá právo, tak zároveň musíodmítnout teorii „vzdělání všem“, jinak by si protiřečil, protožeposkytovatel bezplatného vzdělání je stát, který nejdříve musí okrástslušného člověka (rozuměj vybrat daně pod pohrůžkou vězení čikonfiskace majetku) a poté státní úředníci (stát) rozhodují, komuukradené prostředky poskytnou a právě jednou skupinou jsou i studentivysokých škol, tak jako to jsou důchodci, nezaměstnaní, zemědělci,horníci, ale i samotní státní úředníci. Krádež zůstane vždy krádeží ikdyž je ospravedlňována sebeušlechtilejšími důvody. Jestližepřipustíme, že zločin může nabýt zákonné podoby (a dnes tomu tak jeviz. daně), tak co příjemnějšího nás může čekat v budoucnosti?
Druhý názor, platit školné, zastávají již prozíravější lidé, kteřítvrdí, že vzdělání je služba jako každá jiná a proto by spotřebitel zaní měl platit. Tento názorový tábor není již tak kompaktní jako první,protože názory na výši školného se liší. Jedni říkají, že student byměl nést alespoň čtvrtinu nákladů svého studia, druzí tvrdí, žečtvrtina je málo a někteří požadují více než polovinu. Domnívám se, žeani 100 procentní krytí nákladů studentem není v dnešníchlegislativních podmínkách dostačující, neboť státní vysoké školy majístátem garantovaný monopol na poskytování všech forem po bakalářskéhostudia, který jim tak umožňuje chovat se všelijak, jenom ne tržně. Jsouutráceny prostředky daňových zajatců (rozuměj daňových poplatníků) zavyučování předmětů a dokonce i celých studijních oborů, které si trhpráce nežádá. Tento fakt je pouze vzorovým příkladem státem nazdařbůhvyhozených peněz. Mnoho absolventů pracuje v jiném oboru než kterývystudovali. To svědčí o špatné komunikaci mezi trhem práce a vysokýmiškolami. Špatná informovanost je na straně vysokých škol, které nemajípotřebu monitorovat trh a snažit se mu dodat v odpovídajícím množstvíkvalifikované odborníky, protože nejsou dostatečně nuceni konkurencí,která nemůže vzniknout díky monopolu, které státní vysoké školy mají.
Řešení proto nevidím ve výši školného, nýbrž v odstranění státníchvysokých škol přeměnou na soukromé subjekty a zároveň zrušení státemgarantovaných monopolů. Dále by bylo prospěšné pro zvýšení kvalityvysokého učení zrušit státními úředníky vymyšlené kvalitativnípožadavky, které jsou následně po vysokých školách vyžadovány. Nejlepšíkvalitativní požadavky určuje jedině trh a ne úředník a proto soukromévysoké školy by se musely přizpůsobit potřebám trhu. Ty, které by tonezvládly, by šly z kola ven. Prostě plevy by byly odstraněny odzdravých semen a již mnohokrát jsme měli možnost se o tom přesvědčit.Soukromý sektor je, ať se to socialistům líbí nebo ne, efektivnější nežsektor všech a nikoho tj. veřejný.
