Konkurence firem versus konkurence právních řádů
Někteří liberální komentátoři tvrdí, že tržní konkurence mezi firmami a regulatorní konkurence mezi státy mají stejný základ. Tvrdí, že konkurence mezi jurisdikcemi dokáže krotit Leviathana stejně, jako konkurence na trhu brání tomu, aby firmy vykořisťovaly zákazníky a zaměstnance, neboť v prostředí konkurence visí nad vládami stejně jako nad firmami Damoklův meč potenciální ztráty zákazníků. Takový pohled sice v sobě obsahuje zdravý skepticismus vůči státu, avšak neznamená fundamentální zpochybnění práva státu zasahovat do ekonomiky a ani přesvědčivě nevysvětluje skutečné příčiny trendu centralizace, kterého jsme svědky.
Analogie konkurence mezi firmami a regulatorní konkurence mezi státy k vysvětlení reality nestačí, protože oba projevy konkurence zkrátka a dobře stejným pravidlům hry nepodléhají. Zatímco podnikatelé jsou dnes a denně závislí na dobrovolných příspěvcích od spotřebitelů, což znamená, že jakmile nedokáží uspokojit poptávku spotřebitelů, následuje bezprostřední trest a odchod z trhu, vlády jsou naproti tomu financovány prostřednictvím donucení. Je prostě nesprávné přirovnávat daně k dobrovolným platbám za zboží a služby. Rozmanitost, která je vlastní konkurenci na trhu mezi firmami, umožňuje, aby vždy i nejmenší spotřebitelská menšina dosáhla setkání poptávky s nabídkou, zatímco jakákoliv forma vlády, i za situace silné a rozvinuté regulatorní konkurence, znamená, že jsou někteří lidé nuceni spotřebovávat statky, které se přesně nekryjí s jejich preferencemi. Nicméně je jasné, že čím více je politické rozhodování ne-centralizované, tím větší bude korelace mezi individuálními preferencemi a statky poskytovanými vládou.
Jen v jediném případě se z daní, jakožto vynucených plateb, stávají de facto dobrovolné příspěvky: jedině a pouze pokud má každý jednotlivec jednostranné absolutní právo se ze své jurisdikce vyvázat.* Na základě výše uvedeného by tedy mělo být zřejmé, že klást rovnítko mezi konkurenci na trhu mezi firmami a regulatorní konkurenci znamená dávat neospravedlnitelnou legitimaci donucovacímu aparátu státu a tím oslabovat argumentaci ve prospěch mírumilovné, protože dobrovolné, spolupráce svobodných jedinců.
Aby naše argumentace byla úplně jasná, uvedeme ještě jednu stručnou poznámku na téma podstaty konkurence. Na konkurenci nelze pohlížet z hlediska efektů, ale z hlediska povahy. Konkurence nespočívá v tom, že pozorujeme mnoho podnikatelů nabízejících stejné zboží, ale pouze a jedině v tom, že neexistuje omezení pro vstup nových potenciálních konkurentů. V soudobém dominantním chápání konkurence by na trhu sice nepravděpodobná, ale teoreticky možná společenská preference jediného monopolního výrobce byla interpretována jako selhání trhu, jelikož pozorovaná omezená volba spotřebitele nejde dohromady s neoklasickým konceptem dokonalé konkurence. V chápání konkurence jako absence omezení vstupu na trh by však takovýto výsledek nedával sebemenší důvod k vládnímu zásahu. Přístup na trh není v takovém případě omezován, pouze spotřebitelské preference z libovolných důvodů rozhodly ve prospěch zboží jediného výrobce. Podstata konkurence tudíž tkví v tom, že musí existovat možnost odchýlit se (od většinového vkusu), a nikoliv v tom, jaký je momentální počet subjektů na trhu. Tento pohled je nutno uplatňovat i vzhledem k regulatorní konkurenci.
Z našeho stručného pojednání o analogii mezi konkurencí firem na trhu a regulatorní konkurencí by mělo být nyní zřejmé, že regulatorní konkurence se nanejvýš pohybuje mezi centralizací na jedné straně a plnohodnotnou konkurencí mezi firmami na trhu na druhé straně, ale rozhodně ji nelze s tržní konkurencí ztotožňovat.
