Zdá se, že argument o netransparentnosti, považovaný obchodníky s cennými papíry za největší slabinu českého kapitálového trhu, ztratí od 1. února 1997 na důležitosti. Od tohoto dne se očekává, že Středisko cenných papírů (dále jen SCP) zpřístupní informace o veřejně obchodovatelných převáděných cenných papírech. To je jeden z výsledků jednání některých členů vlády s odborníky na kapitálový trh na zámku v Kolodějích.
Rozhodnutí o zpřístupnění jednotlivých obchodů s cennými papíry registrovanými v SCP předcházela tvrdá kampaň představitelů Burzy cenných papírů Praha (dále jen BCPP) za zákaz provádění jakýchkoli převodů mimo organizované trhy (v současnosti pouze BCPP a RM – Systém) anebo přinejmenším za zvýšení poplatků za registraci převodů na SCP pro subjekty, které cenný papír prodaly či koupily mimo organizovaný trh. Zájem burzy pomoci obchodníkům s cennými papíry je zřejmý. Nelze se mu divit v situaci, kdy většina subjektů burzu obchází a čile obchoduje mimo organizované trhy. Mnozí obchodníci se spíše než o obchodování starají o „pronájem svého křesla na burze“ a současný stav trhu ukazuje, že je jich u nás asi více než méně. Protože objemy obchodů realizované prostřednictvím organizovaných trhů jsou daleko menší než objemy obchodů uzavírané mimo organizované trhy, nejsou ceny dosahované na organizovaných trzích považovány za dosti reprezentativní, aby se jimi mohli řídit potenciální investoři při rozhodování o nákupu či prodeji cenných papírů. Podle odborníků z BCPP je to jeden z důvodů, proč potenciální investoři nenakupují cenné papíry prostřednictvím organizovaných trhů, pokud je vůbec nakupují.
Je ctí vlády, že nepodléhá parciálním zájmům jednotlivých lobbistických skupin a nenechá se dotlačit k arbitrárním rozhodnutím typu zakázat obchodování s veřejně obchodovatelnými cennými papíry mimo organizované trhy. Někteří ministři naší vlády si naštěstí jasně uvědomují, že trh si vždy nachází cestu i přes administrativní bariéry vedoucí k omezení konkurence. Omezení konkurence zvyšuje náklady spotřebitelů, v tomto případě samozřejmě akcionářů. Takové opatření by pouze uměle zvýhodňovalo organizátory trhu s cennými papíry. Kdo jiný než organizátor trhu by měl vědět, jak se na trhu chovat, chci-li oslabit konkurenci. Nejjednodušším opatřením je snížit vlastní ceny.
Rozhodnutí o povinnosti zpřístupnit informace o obchodech i mimo organizované trhy vyvolává samozřejmě nemálo konkrétních dotazů. Není zcela jasné, jaké informace sdělovat, když SCP zpracovává 3 až 5 tisíc údajů denně, v jaké formě je sdělovat, tisknout je nebo je poskytovat na elektronických nosičích či prostřednictvím internetu ? V jakém čase je sdělovat, v reálném čase (on-line) či po dávkách (off-line) a jak vyhodnocovat situaci, kdy SCP eviduje obchody, k nimž došlo před několika měsíci či lety ? Teprve odpovědi na tyto a další otázky rozhodnou o skutečném efektu rozhodnutí zpřístupnit informace z SCP.
Zároveň se v Kolodějích dospělo k jednotnému stanovisku ohledně zřízení Úřadu pro cenné papíry při Ministerstvu financí ČR, který naváže na činnost dosavadního Odboru pro dozor nad kapitálovým trhem. Tento kompromisní návrh se zdá reálnějším než volání po zřízení nezávislé komise pro cenné papíry. Pouze přijetí zákona, na jehož základě by mohla být zřízena, by trvalo několik měsíců. S nalezením a rekonstrukcí výhodné budovy a jejím personálním doplněním je to úkol minimálně na dva roky. Výše zmíněná administrativní opatření doprovázená pozitivními očekáváními nemohou odstranit hlavní problém našeho kapitálového trhu, kterým je nízká likvidita.
Akciové společnosti, jejichž akcie jsou veřejně obchodovány, nehledají pomocí kapitálového trhu nejlevnější zdroj financování svého rozvoje tak jako ve většině zemí s rozvinutým kapitálovým trhem. Důvod je nabíledni. V našich privatizovaných akciových společnostech jsou významnými akcionáři fondy spravované investičními společnostmi – dceřinými společnostmi bank. Zástupci těchto akcionářů v orgánech společností mají od svých nadřízených většinou doporučení prosadit finanční propojení s bankou nejlépe prostřednictvím úvěrových linek. Proto akciové společnosti dávají přednost bankovnímu úvěru před jinými možná levnějšími formami krytí investic.
Další neméně významnou překážkou, proč na kapitálový trh nesměřují očekávané peněžní toky je vyšší míra zdanění. Porovnáme-li 25 % daň z kapitálových výnosů (dividend) s 15 % daní z úroků z bankovních vkladů, nalezneme odpověď, proč jednotlivci a firmy ukládají raději své peníze na bankovních účtech. Navíc se podle novely zákona o daních z příjmu prodlužuje ze tří na šest měsíců doba, po kterou jednotlivci musí držet cenný papír, aby mohli být osvobozeni od daně při jeho prodeji. Netransparentnost našeho kapitálového trhu není jediná a pravděpodobně ani hlavní příčina snížení objemu zahraničních portfoliových investic u nás, jak tvrdí někteří makléři. Významnějším důvodem se jeví rostoucí schodek naší obchodní bilance a s ním spojená devalvační očekávání. Zahraniční investoři se obávají, že nízká likvidita našeho kapitálového trhu jim neumožní v případě reálné hrozby devalvace včas se zbavit akcií českých podniků. Právě zahraniční investoři v České republice by devalvací ztratili nejvíce. Neočekávejme, že se kolodějským setkáním náš kapitálový trh podstatně změní. V krátkém období nelze očekávat, že se podstatně zvýší se jeho likvidita, ani že se zvýší jeho cenová úroveň. Výše ceny akcie je reálně zdůvodnitelná, když se na tuto akcii vyplácí dividenda. Tu vyplácí na našem kapitálovém trhu méně než 10 % obchodovatelných akciových společností. Proto není důvod, aby na kapitálovém trhu setrvávaly společnosti neschopné vyplácet dividendy. Společnost, která nevyplácí dividendu je jako banka, která odmítá svým klientům vyplácet úroky a nemá tedy šanci se na kapitálovém trhu ucházet o úspory. Proto je kapitálový trh někdy nazýván trhem úspor. U nás se zatím investiční a podílové fondy nestaly důstojnými konkurenty na tomto trhu. Změna je dlouhodobou záležitostí, během níž si investiční a podílové fondy musí vybudovat potřebnou důvěru střadatelů. Zároveň musí dojít také ke změnám v našich významných bankách, které by měly podporovat nabídku produktů kapitálového trhu se stejnou vehemencí jako tradičních bankovních produktů. Pokud to považují za střet zájmů budou muset uvolnit ruce jimi vlastněným investičním společnostem, které svými fondy jim budou konkurovat na trhu úspor. Taková konkurence, i v rámci jedné bankovní či investiční skupiny, je v zemích s rozvinutým kapitálovým trhem naprosto přirozená pro danou skupinu velmi efektivní. Pokud k něčemu podobnému nedojde u nás bude správnější, když místo pojmu kapitálový trh budeme užívat pojem trh cenných papírů. Ten totiž lépe odráží naší současnou situaci v tomto segmentu ekonomiky.
