Pozn. red.: Autor píše konkrétně o Spojených státech a jejich programech. Článek se však dá převést i na české poměry bez ztráty na argumentační síle. Pouze si místo Medicaid dosaďme české zdravotní pojištění a místo potravinových známek (food stamps) např. přídavky na děti.
Podporovatelé imigrační reformy stále vyčkávají se zatajeným dechem, s jakými opatřeními Sněmovna reprezentantů přijde. Jenže jestli mají političtí komentátoři pravdu, jsou jejich naděje bledé. Jedním z důvodů je obava, že příliv imigrantů by mohl vést k přetížení sociálního státu.
Republikán Steve King z Iowy nedávno prohlásil, že zvýšená imigrace společně se „sociálním systémem, který se o občana stará od kolébky po pohřeb, nemohou existovat dohromady.“ A není sám. Jenže místo toho, aby se King a jeho kolegové snažili zastavit imigrační reformu, měli by svoje síly napnout jiným směrem – totiž ke snaze reformovat samotný systém sociálního zabezpečení. Přestože senátem přijatý zákon staví mezi imigranty a sociální systém jisté bariéry, pro umlčení obav to nestačí. A právě to je chvíle, kdy stojí za to otevřít novou analýzu Cato Institutu.
Analýza Building a Wall around the Welfare State, Instead of the Country ukazuje, jak by mohl být imigrantům bez amerického občanství zamezen přístup k velké části sociálně-podpůrných programů. A to od potravinových poukázek až po Medicaid. Nejenže by se tak ročně ušetřilo okolo 29 miliard dolarů z peněz daňových poplatníků, ale zároveň by došlo k oddělení těch, kteří se opravdu a upřímně bojí zneužívání dávek přistěhovalci, od alibistů, co tenhle argument používají jako výmluvu v boji proti imigrační reformě.
Podíváme-li se na čísla, využití sociální sítě imigranty je relativně malý problém v porovnání s velikostí celého sociálního státu. Ve skutečnosti nedávný výzkum ukázal, že chudí Američané sociálních podpor využijí spíše než chudí přistěhovalci. A když už tak imigranti udělají, zpravidla podpory vyžadují méně.
Pokud se navíc budeme bavit o fiskálních nákladech reformy, část rozpočtu náležející sociálnímu státu je jen kapka v moři v porovnání s jinými náklady, jako je třeba vojenské zabezpečení našich hranic.
I přesto je míra využívání sociálních dávek imigranty velmi ožehavým tématem pro řadu Američanů. Nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že 77 procent Američanů si myslí, že přistěhovalci by k sociálním dávkám neměli mít přístup vůbec přístup, a dalších 44 procent má obavy z přetěžování státních služeb právě imigranty. Návrh z dílny Cato Institutu právě na tyto otázky odpovídá, když ukazuje, jak by mohli být z klíčových sociálních programů vyjmuti ti přistěhovalci, kteří nemají americké občanství.
Některé z potenciálních reforem jsou relativně malé, třeba důsledné vynucování předložení dokumentace u žadatelů o Medicaid. Další jsou rozsáhlejší. Mezi ně patří třeba zamezení přístupu lidem bez amerického občanství k peněžním benefitům z programu dočasné pomoci pro rodiny v nouzi nebo potravinovým poukázkám, spolu s reformou systému daňových odpočtů pro nízkopříjmové pracující.
Žádat o řadu sociálních programů imigrantům zakazuje už současná podoba zákona, ale představa těsnějšího utažení restrikcí zvedá řadu obhájců imigrační reformy ze židlí. Nejspíš dokonce s výzkumem z Cata v ruce budou tvrdit, že přistěhovalci ve skutečnosti z rozpočtu sociálního státu moc neukrajují. A budou mít pravdu, protože statistika mluví jasně. Lidé bez amerického občanství tvoří 7,1 procenta populace, přesto ale spotřebovávají jen asi 6,7 % z peněz určených na hlavní sociální programy.
Přesto je ale nutné o věcech uvažovat v širším kontextu: přistěhovalci do Spojených států nepřicházejí pro sociální dávky, ale za prací. Je potřeba podívat se na vysokou míru podnikavosti mezi imigranty, která je až dvakrát vyšší než u rodilých Američanů. I obecné nadšení a zapojení do pracovního procesu je u přistěhovaleckých pracovníků vyšší. Tohle neznačí populaci závislou na sociálních dávkách. A právě tohle je důvod, proč je chybou omezení sociálních benefitů brát jako negativum.
Poskytování sociálních jistot ze strany státu je přinejlepším nadbytečný luxus, v nejhorším případě pak brzda ekonomického rozvoje přistěhovalců.
Obhájci imigrační reformy by měli pro tyto pracovité lidi místo sociálních benefitů vyjednat příjemnější a vstřícnější postupy pro legalizaci jejich pobytu na našem území. Byla by ostuda, kdyby bylo milionům lidí zamezeno stát se americkými občany jen kvůli iracionálnímu strachu, že jim odepření potravinových poukázek zničí životy. Imigrační zákony regulující zaměstnávání to už stejně dělají.
Političtí komentátoři by tak měli psát, že sociální stát a relativně svobodná migrace nemohou koexistovat z čistě politických důvodů. Když lidem bez amerického občanství omezíme přístup k výdobytkům sociálního státu, ušetříme peníze daňových poplatníků a uklidníme řadu Američanů. Navíc tak zajistíme, že přistěhovalci budou u našich břehů přistávat s vidinou vyplnění amerického snu, nikoliv s touhou po poukázkách na sociální dávku.
Emeritní předseda Cato Institutu William Niskansen jednou řekl: „Postavte zeď kolem sociálního státu, ne kolem celé země.“ A když se právě tohle podaří, vyhrát mohou všichni.