Simona Weidnerová (výkonná ředitelka Institutu pro sociální a ekonomické analýzy) ve svém komentáři v sobotní MF Dnes v rubrice Hyde Park (nutná registrace; komentář je ovšem dostupný i zde) ukazuje, jaké důsledky přinese nedávná novela zákoníku práce pro studenty, kteří si dosud často při studiu přivydělávali formou krátkodobých brigád zprostředkovaných „agenturami práce“. Zprostředkování brigád pro studenty se v minulosti stalo poměrně velmi výnosným podnikáním, a to především proto, že studenti těžili z toho, že jsou osobami „soustavně se připravujícími na budoucí povolání“ a „pojistné“ na „sociální pojištění“ atd. za ně proto platil stát. Jejich práce tak byla pro firmy podstatně levnější než práce ostatních zaměstnanců. V praxi to fungovalo tak, že agentura se studentem uzavřela dohodu o provedení práce (která – na rozdíl od pracovní smlouvy a dohody o pracovní činnosti – nezakládá účast na sociálním „pojištění“) a poté studenta „zapůjčovala“ jiným firmám.
Výše uvedená novela ovšem vložila do zákoníku práce nové ustanovení § 38a odst. 1, podle něhož agentury mohou dočasně přidělovat zaměstnance k výkonu práce do jiné firmy jen tehdy, pokud to bylo se zaměstnancem ujednáno v pracovní smlouvě či dohodě o pracovní činnosti. Jinými slovy, agentury již s takovými zaměstnanci nemohou uzavírat pouhé dohody o provedení práce – nýbrž vždy musí uzavřít takovou smlouvu, která zakládá účast zaměstnance na sociálním aj. „pojištění“. Studenti tak ztratili svou konkurenční výhodu, která ovšem byla v jejich případě uměle vytvořena státem. Výsledkem bude dosti výrazný útlum této dosud prosperující formy podnikání.
Z liberálního hlediska je faktický zákaz uzavírání dohod o provedení práce mezi agenturami a jejich zaměstnanci (nejde jen o studenty) těžko obhajitelný. Je třeba říci, že vláda tuto intervenci rozhodně neučinila kvůli tomu, aby odstranila privilegium studentů, nýbrž jí šlo především o to, aby svázala agenturní zaměstnávání takovými direktivami, které by zabránily tomu, aby tato formu zaměstnávání mohla jakkoli účinně konkurovat vládou preferovanému zaměstnávání na pracovní smlouvu (na dobu neurčitou). Jde tu o prvotřídní ukázku dynamiky intervencionismu, jak jí popsal Ludwig von Mises. Vláda se nejprve rozhodne poskytnout zaměstnancům s pracovní smlouvou na dobu neurčitou dosti rigidní ochranu před propuštěním a dále se je snaží štědře „sociálně zaopatřit“ (vysoké odvody firem na sociální „pojištění“ zaměstnanců atd.). Svými intervencemi ovšem vláda dá firmám popud odstartovat dynamický proces objevování, jehož smyslem je nalézt co nejefektivnější způsob, jak se dopadům těchto intervencí vyhnout. Výsledkem pak je, že firmy mají kupř. tendenci uzavírat se zaměstnanci opakovaně pracovní smlouvy na dobu určitou, využívají tzv. „Švarc- systém“ a „agenturní zaměstnávání“, tedy vše, co jim přináší tolik potřebnou flexibilitu a snižuje náklady navzdory vládním intervencím. Někteří zaměstnanci se díky vládním intervencím sice mají lépe, než by tomu bylo jinak, ale mnozí zaměstnanci jsou na tom naopak hůře, než kdyby vláda vůbec nezasáhla. Vláda zjišťuje, že její intervence má do značné míry přesně opačné důsledky, než jaké zamýšlela, a začne tzv. „zalepovat díry“: začne kupř. bojovat proti „řetězení pracovních smluv na dobu určitou“, stanoví minimální daň z příjmu osobám samostatně výdělečně činným a snaží se víceméně zadusit „agenturní zaměstnávání“. Tento proces, připomínající jakousi „hru na schovávanou“, skončí jedině tehdy, až si vláda uvědomí, že rigidní ochrana zaměstnanců s pracovní smlouvou na dobu neurčitou před výpovědí a vysoké vládou způsobené náklady na pracovní sílu koneckonců škodí i zaměstnancům samotným, protože trh je méně dynamický, než by mohl být, a vytváří méně pracovních míst, než by tomu bylo jinak.
PS: Škromachovo ministerstvo okamžitě vydalo – mj. v reakci na komentář Weidnerové – jakési tiskové prohlášení s názvem Cílem nového zákona o zaměstnanosti není bránit zaměstnávání studentů. Účelem tohoto prohlášení patrně je co nejvíce zamlžit podstatu problému. I kdyby snad nakrásně cíle sledované vládou byly sebeušlechtilejší, je to zcela vedlejší, neboť důsledky vládních snah jsou – co se týče studentů – přesně takové, jak je popisuje Weidnerová.
MPSV má dokonce tu drzost uvádět (v závěru svého tiskového prohlášení) jako důkaz jakési své „benevolence“ fakt, že studentům, kteří si sami, bez pomoci agentury „vyběhají“ brigádu, je vrchností i nadále povoleno uzavřít se zaměstnavatelem dohodu o provedení práce. Za takovou „velkorysost“ bychom hádám měli být vládním byrokratům vděční až do skonání věků.
