Rok 2002 bude rokem plným voleb. Na sklonku jara půjdeme k urnám a budeme zvažovat z nabídky politických stran, které budou aspirovat na vstup svých kandidátů do Poslanecké sněmovny Parlamentu. Na konci roku budeme vybírat 21 nových senátorů. Výsledky těchto voleb budou v mnohém ovlivňovat i ty další, do nejvyšší ústavní funkce. Obě komory parlamentu budou volit nového prezidenta (pokud nedojde k změně ústavy a prezidenta budeme volit přímo). Dojde tak k završení dalšího politického cyklu mladé české demokracie. Co mohou občané od tohoto roku očekávat? Především se budou moci setkat se snahou politických stran o co nejbrilantnější formulování jednotlivých politických programů, jejichž samozřejmou součástí budou i programy ekonomické.
Téměř od všech politických subjektů, které mají v současné době významné postavení na trhu českých politických stran, lze očekávat, že v oblasti ekonomické se budou snažit formulovat své programy tak, že „naslibují mnohé“ s cílem oslovit co největší počet občanů a jednotlivých zájmových skupin obyvatel. S velmi vysokou mírou pravděpodobnosti se dá předpokládat, že tak vznikne jakási virtuální ekonomická „slibotechna“, na hony vzdálena od ekonomické reality a uskutečnitelnosti.
Mnozí občané se již dnes domnívají, že výsledky voleb mohou jako jednotlivci ovlivnit jen nepatrně nebo vůbec ne. Politikové s tímto pocitem voličů – jednotlivců počítají a zaměřují se tak spíše na celé skupiny občanů. Chytří politikové počítají i s tzv. „efektem racionální ignorance“. Ten spočívá v tom, že volič je jen velmi nepatrně motivován k trávení času a věnování svých sil k získávání informací o jednotlivých programech politických stran. Prostě je ignoruje, protože zvláště složité pro něj může být zkoumání vzájemných souvislostí a provázanosti dopadů navrhovaných řešení na jednotlivce či celé skupiny občanů. Nezřídka se tak stává, že politikové jsou ochotni na venkově mluvit o masivní podpoře zemědělství, v průmyslových aglomeracích o podpoře průmyslových celků, v lázních o podpoře lázeňství a turistického ruchu, ve vinařských oblastech o subvencování výstavby nových vinohradů a v chmelařských oblastech o podpoře pěstitelů chmele. Zúčastní-li se předvolebního setkání v domově důchodců, tak jim zase naslibují zvyšování důchodů a léky zadarmo, budou-li v místě, kde jsou předdůchodové skupiny obyvatelstva, tak jim naslibují různé úlevy např. při odchodu do důchodu.
S plněním slibů jsou však samozřejmě spojeny i náklady. Politikové se je mnohdy sice snaží minimalizovat, ale spíše se jim to nedaří. Pro politiky je také důležité optimální načasování realizace slibů. Volič si pozitivní opatření musí zapamatovat. Proto nesmí být uskutečněno dlouho před tím, než půjde k urnám, a musí být tak razantní, aby si ho příslušná voličská skupina všimla. Pro ty, kteří se ucházejí o znovuzvolení a znovuvládnutí je také důležité, aby ani náklady po volbách s případnou snahou o realizaci jejich slibů nebyly příliš vysoké. Stává se, že Ti, kteří vládnou a mají jenom nepatrnou šanci na znovuzvolení zvolí taktiku „po nás potopa“. Snaží se to tak příštím vládcům co nejvíce znepříjemnit. Přijímají nezodpovědná opatření s cílem co nejvíc to „zavařit“ ať to stojí co to stojí. Chystají si tak pozice pro další volební cyklus.
Důsledkem politického zápasu o voliče pak bývají enormně se zvyšující rozpočtové deficity, které mohou přivést ekonomiku do ekonomické pasti. (např. To je jeden z důvodů státního bankrotu v Argentině). Volič by si měl uvědomit, že pro něho je velmi důležité zvážení všech souvislostí a aspektů jednotlivých bodů volebního programu. Měl by se zamyslet a popřemýšlet nad efekty a hlavně náklady, které ze slibů politiků poplynou. Především by měl omezit svou mnohdy „racionálně se zdající ignoranci“ a najít jak motivace, tak i čas k tomu, aby si získal a ověřil co nejvíce informací, které mu představitelé politických stran předkládají, aby pak na základě svého vlastního vyhodnocení mohl udělat pro sebe správnou volbu. Proč by s tím měl začít už dnes? Protože předvolební závod prochází již nyní zahřívacím kolečkem.
