Možná dnes nebo zítra se dozvíme zda Poslanecká sněmovna důvěru vládě dá či nedá. Při určitém zjednodušujícím pohledu je to vcelku jedno, poskytnou-li poslanci důvěru tomuto kabinetu, za pomoci stran, které se raději zvětšiny zřekly svého programu výměnou za lukrativní posty ve státní správě a za možnost „být při přerozdělování“, či zvítězí-li varianta s tichou podporou komunistů. V budoucích letech bude pokračovat vývoj, který socialisté nastartovali před čtyřmi lety. Půjde s největší pravděpodobností o období kdy poroste vnitřní zadlužení země, nebude klesat nezaměstnanost, bude docházet ke stále masivnějším zásahům státu do ekonomiky a stát se bude v čím dál větší míře vkrádat i do soukromí jednotlivých občanů. Možná to skončí i tak, že absolventi škol budou dostávat umístěnky a budou nastupovat na státem pro tento účel zřízená a dotovaná místa.
Ve volbách rozhodující část občanů dala přednost vidině sladkých slibů o budování silného sociálního státu, nejlépe pak po vzoru švédského modelu. Tak nás alespoň ujišťuje premiér této vlády a přitakají mu ministři i z těch stran, které ve volebním programu měly něco jiného.
Předně, sociální stát v ČR máme. Pravdou je, že některé sociální dávky nedosahují v přepočtu prostřednictvím kurzu EURA či jiných měn zatím výše v některých vyspělých ekonomikách, kde ovšem nedošlo k narušení kontinuity tržního vývoje. Ale jinak „plošný sociální stát“, který v mnoha případech umožňuje zneužívání sociálních dávek, u nás existuje a existoval i v minulém desetiletí. Co se ovšem bude budovat teď není stát sociální, ale stát veskrze socialistický. Premiér občanům často předhazuje jednoduché klišé o úspěchu sociálního státu ve Švédsku.
Co o tomto „vzoru“ již na konci 80. let napsali švédští ekonomové Swen-Otto Litorin, Haken Gergilsen a Bo Sillén v publikaci s názvem Vzestup a pád švédského sociálního státu? Popsali vývoj a vznik sociálního státu „švédského ražení“, a jeho zásadní nedostatky. V závěru této práce konstatují, že „část odborníků se přiklání k tomu, že švédský model je dílem lidí, kteří se pokoušeli vystavět stálou socialistickou společnost, jiní uváděli, že je to politika třetí cesty, kde hlavní roli hrálo jakým způsobem vytěžit zlato z kapitalismu a socialismu současně“. Jmenovaní autoři došli k závěru, že smísit kapitalismus se socialismem je nemožné. Za citaci stojí i to, že výsledkem ve Švédsku je, že „dvě třetiny společnosti funguje jako plánovaná centrálně řízená ekonomika, která vytvořila tak obtížené problémy, že nadešel čas skoncovat s mýtem o švédské sociální společnosti jednou pro vždy“. Konstatují, že neexistuje žádná třetí cesta a že švédský model dovedl celý národ z prvořadého postavení mezi ekonomiky druhořadé. Pokračovat v tomto experimentu by znamenalo, že stát by se stále více a více počal potýkat s velmi nízkým standardem a efektivností. Aby Švédové dosáhli většího růstu a prosperity, která by byla prospěšná pro všechny občany, mají pouze jednu cestu a to cestu kapitalistickou.
Na jejich slova došlo během 90. let, kdy bylo Švédsko donuceno přistoupit k celé řadě reforem. Švédský model sociálního státu padl. Nebyl ufinancovatelný. Došlo k přeměně penzijního systému, z důvodu nárůstu vysokých deficitů se změnila i oblast poskytování sociálních dávek. Útěk daňových poplatníků před neúnosně vysokým zdaněním do daňových rájů, donutilo státní moc daně částečně snížit. Přesto je podle ekonomů daňové zatížení ve Švédsku ještě příliš vysoké.
A teď zpátky domů. K tomu, aby sociálně potřební (ale opravdu jen ti) obdrželi ze systému sociálního zabezpečení více, se musíme stát velmi silnou a bohatou ekonomikou a ne ekonomikou potácející se v transformační pasti. Určitě se však bohatou ekonomikou nestaneme naším dalším zadlužováním. V současné době se dluh ústřední vlády blíží 400 mld. Kč, za další čtyři roky se má zdvojnásobit. V této době se může stát, že jenom na úrocích z tohoto dluhu bude muset každý občan této země v přepočtu zaplatit 6 – 8 tisíc Kč ročně. A to jsou jen úroky. Běda těm, kteří budou muset začít splácet i samotný dluh.
