Zatímco v prvním díle bylo pojednáno o vzniku svépomocných (podpůrných) spolků, jejich typech a způsobu fungování především ve Velké Británii, v druhém díle se podíváme krátce na počet pojištěnců, na situaci v Českých zemích (tehdy součásti Rakousko-Uherské říše) a zejména na postupný úpadek spolků.
I když není lehké zjistit přesné počty pojištěnců, tak je z pramenů zřejmé, že pojištění pomocí svépomocných spolků bylo v dobách před zavedením státního povinného pojištění masovou záležitostí. Například R.M.Ebeling ve své stati píše, že před rokem 1910 bylo ve Velké Británii tímto způsobem pojištěno údajně až ? všech pracujících (jiné prameny hovoří asi o polovině pracujících). V USA bylo dosaženo vrcholu ve 20-tých letech 20. století, kdy byl každý třetí pracující Američan členem některého ze spolků. V průmyslových oblastech Českých zemí byl například podíl pojištěných horníků a pracovníků ve strojírenství na celkovém počtu těchto profesí asi ? (část z toho ovšem v podpůrných pokladnách zřízených na základě nařízení živnostenském řádu z roku 1859), v jiných odvětvích byl menší. Je třeba si ovšem také uvědomit, že pokud byl pracující pojištěn, byla tím také v nepříznivých dobách zajištěna alespoň částečně jeho rodina.
Zajímavé je, že tehdejší pojišťovací společnosti nebyly příliš úspěšné v konkurenci se spolky. Jednak si účtovaly vyšší pojistné poplatky a za druhé neměly velkou důvěru pracující veřejnosti. Členové spolku totiž měli sami možnost podílet se na řízení spolku a mohli snadno kontrolovat jeho hospodaření. Pojišťovací společnosti se tak spíše orientovaly na bohatší klientelu a podnikovou sféru.
V Českých zemích byla situace následující. Na Moravě bylo dle historika J. Janáka k roku 1856 zaznamenáno 203 různých spolků, a z toho bylo 17 zřízeno pro podporu v nemoci, 17 bylo pohřebních a 7 charitativních. K velkému rozšíření spolků došlo pak v 60-tých a 70-tých letech 19. století. Zejména po vydání zákonů o spolkovém a spolčovacím právu v roce 1867. Například v Čechách bylo roku 1871 zaznamenáno 279 spolků. Vedle výše uvedených vznikaly spolky dělnické-vzdělávací, zábavní, odborové případně čtenářské. Zajímavou skupinou byly spolky konzumní. Ty sloužily k nákupu potravin z první ruky a k jejich následnému prodeji svým členům. Cílem bylo, aby členové platili méně za potraviny. Mezi nimi byl nejznámější a asi i nejúspěšnější spolek Včela.
Postupný úpadek a zánik svépomocných spolků nastal zpravidla až po zavádění státního povinného sociálního a zdravotního pojištění. Ve Velké Británii byl v roce 1911 schválen zákon o národním pojištění (tzv. National Insurance Act), který zaváděl povinné pojištění pro některé profese. Tato povinnost byla později rozšiřována. Spolky se sice staly součástí státního pojištění, ale postupně upadaly a po druhé světové válce byly z pojištění vypuštěny. Dodnes však ve Velké Británii některé svépomocné spolky existují. V USA se spolky nedokázaly ve 20-tých a 30-tých letech nejen vyrovnat s nákladnějšími regulacemi ve zdravotnictví a vytlačováním skrze rostoucí státní aktivity, ale ani s regulací spolkové činnosti, kterou sami spolky prosazovaly (např. zákaz kombinovat pojištění se spořením). V roce 1935 pak Kongres přijal zákon o důchodovém pojištění a o podpoře v nezaměstnanosti. To vše mělo za následek postupný zánik spolků. V Českých zemích se mnohé spolky pokusily provozovat vlastní podnikatelskou činnost, a to dost často nepříliš úspěšně. Navíc úřady mnohé spolky zakázaly a nebo rozpustily (důvodem byl především strach z organizování dělnictva). Také státní zásahy, které spolky vytlačily, přišly dříve. Již v živnostenském řádu z roku 1859 bylo zaměstnavatelům nařízeno zakládat podpůrné pokladny, pokud zaměstnávali více zaměstnanců a nebo tito vykonávali nebezpečné práce. V roce 1862 přijatý obecní zákon nařizoval obcím pečovat o chudé. Roku 1887 Moravský zemský sněm rozhodl o zřizování stravovacích stanic na náklady země (v roce 1892 následovalo Rakouské Slezsko a 1895 Čechy). V roce 1888 pak byl v Rakousku-Uhersku přijat zákon o povinném úrazovém a nemocenském pojištění dělnictva (mimo zemědělského dělnictva). Konečně zákon o sociálním pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a nově i stáří byl v Československu přijat v roce 1924 (v platnosti od roku 1926). Mimo jiné zavedl trestní odpovědnost za neplacení pojistného. I díky výše uvedenému spolky v Českých zemích nedosáhly takového rozšíření a věhlasu jako ve Velké Británii a USA.
Zánik spolků přivedl velké finanční prostředky spravované těmito spolky (a samozřejmě i prostředky těch, kteří se spoléhali jen na svoje vlastní úspory, pojišťovací společnosti nebo rodinu) do moci vlád jednotlivých států.
Stejně jako jiné oblasti lidské činnosti se i svépomocné spolky někdy potýkaly s problémy. A přestože spolky byly vládami postupně vytlačeny, jejich historie ukazuje, že i bez státního donucení se mohly vytvořit a dlouhodobě působit soukromé systémy sociálního a zdravotního pojištění. O tom, že spolky byly poměrně úspěšné (alespoň ve Velké Británii) svědčí i fakt, že počet lidí na tzv. Poor Law Support (podpora chudých mající svůj počátek za vlády královny Alžběty I.) v Anglii a Walesu klesl mezi lety 1850 až 1900 z 5.7% na 2.5%. Historie se sice nedá opakovat, ale je evidentní, že dnešní politici podceňují tvůrčí schopnosti obyčejných občanů se o sebe postarat.
Vybrané použité zdroje:
- J. Chodes, Friendly Societies: Voluntary Social Security and More, The Freeman vol.40, No. 3, 1990
- R.M. Ebeling, From the President: No Buts about Freedom, The Freeman, July 2005
- P. Chalupníček a L. Dvořák, Health Insurance before the Welfare State, The Independent Review vol. 13, No. 3, winter 2009
- L. Dvořák, Veřejná ochrana lékařské komory, Liberální institut – komentáře, 21.10.2008
- J. Janák, Hospodářský rozmach Moravy 1740-1918, Moravská vlastivědná společnost 1999
- www.friendlysocieties.co.uk
- http://sites.scran.ac.uk/shelf/friend/12.php
