V těchto dnech si připomínáme 50. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968, událost, která v mnoha ohledech celému světu ukázala bezvýchodnost situace lidí snažících se o vlastní sebeurčení v totalitních režimech. Na toto výročí bychom nejen neměli zapomínat, ale měli bychom se nad ním zároveň do hloubky zamýšlet. Zvláště proto, že v posledních letech slýcháme ze strany politiků či komentátorů obdivná prohlášení vůči myšlenkám centralizované byrokratické kontroly a silné politické autority. Události roku 1968 by nám tak měly být vztyčeným ukazováčkem, varováním, že zahrávat si s myšlenkami podpory absolutní moci je nejen nebezpečné pro jednotlivce, ale fatální pro celou společnost. Jak říkal Lord Acton: „Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.“
Výročí různých událostí plní stránky novin a vytvářejí příležitosti pro televizní zpravodajství. Byť je populární vracet se k jednotlivým neopakovatelným událostem, které mají své specifické datum, na historické souvislosti bychom měli myslet stále. Nesmíme zapomínat, že každá jednotlivá klíčová historická událost má vliv na nadcházející proces změny, který vyvolala a tím určuje cestu, po které se společnost, a to i na několik desetiletí, vydá. Okupace Československa v roce 1968 změnila běh dějin a ustanovila politický systém, normalizační období, s jehož následky se v naší společnosti potýkáme dodnes.
Abychom se z naší historie mohli poučit, musíme dělat více než jen o těchto událostech mluvit v retrospektivě. Musíme nalézat vztahy k současnému institucionálnímu prostředí, abychom včas odhalili hrozby, kterým naše společnost dnes čelí. Často se v debatách o hrozbách současného světa objevuje téma Ruska a míry jeho současné nebezpečnosti. Názory na tuto problematiku jsou velmi polarizované. Díky tomu, že se do popředí dostávají otázky hybridní informační války mezi východem a západem zapadá v této debatě potenciální vnitřní hrozba latentního přesvědčení, že období mezi roky 1968 a 1989 bylo v naší zemi obdobím míru a prosperity. Velkým nebezpečím pro svobodnou českou společnost je existence mentality, která v srpnu 1968 stála za ochotou kolaborovat s okupanty. Lidé vítající okupační vojska nebyli neracionálními loutkami režimu, ale byli nadšení vývojem událostí, jelikož vyznávali stejné hodnoty, jaké bývalý Sovětský Svaz představoval. Stejné hodnoty totalitní despocie jsou bohužel v myšlení mnoha našich politických představitelů přítomny dodnes.
Předseda komunistů Vojtěch Filip pro deník The Guardian marginalizuje události srpna 1968 a tím jednoznačně dává najevo, jakou pozici komunisté do dnešní doby zastávají. Je tak nutné klást si otázku, jaké směřování nás čeká s vládou, která s komunisty uzavřela veřejnosti neznámé dohody, aby si od nich zajistila svoji podporu. Uzavíráním tajných dohod s komunisty a rétorikou, která tento mocenský pakt doprovází dávají i vládní strany najevo preferenci hodnot, které spíše rezonují s normalizačními praktikami než se svobodnou společností. Rozhodně bychom tak neměli brát na lehkou váhu vztahy mezi dvacet let trvajícím obdobím normalizace přímo navazujícím na události roku 1968 a tím, že mnozí ze současných politických leaderů s klíčovou mocí jsou produkty normalizačního vzdělávání a indoktrinace.
Normalizace byla černým obdobím československých dějin, které zanechalo obrovské šrámy v myšlenkových modelech lidí, kteří byli po dobu dvaceti let vystaveni nekonečné socialistické propagandě trvající na absolutní poslušnosti občanů a socialistickému vzdělávání postavenému na omezování kritického myšlení. Návrhy na větší kontrolu, regulaci a centralizaci, se kterými se setkáváme v posledních letech, jdou proti vývoji, který v naší společnosti úspěšně započal v 90. letech. Tyto návrhy však mají podobné charakteristické rysy s nástroji moci normalizačního období.
V nedávné debatě o Airbnb politoložka Kateřina Smejkalová pro DVTV uvádí, že „samozřejmě nám celou tu debatu o smysluplné regulaci komplikuje to, že soukromé vlastnictví považujeme vlastně za cosi nedotknutelného“. Poukazuje poté na příklady vyspělých západních demokracií, kde je pošlapávání soukromého vlastnictví a každodenní regulace tržních vztahů na denním pořádku. Byť pro nastavení správného institucionálního prostředí jsme v době ekonomické transformace vycházeli ze západního modelu, nyní bychom naopak v Evropě měli být těmi, kteří budou varovat před socialistickými experimenty. Výročí roku 1968 by mělo připomínat hrůzy totalitních režimů absolutní kontroly lidských vztahů nikoli pouze post-komunistickým zemím, ale také celému zbytku Evropy, který si tímto utrpením neprošel.
Není překvapivé, že se v české společnosti objevují hlasy proti soukromému vlastnictví a ve prospěch centralizace byrokratických nástrojů plánování a regulace. Těmito myšlenkami byla nejen indoktrinovaná většina české populace za doby komunismu, ale v koncentrované podobě jsou obsaženy v představě „řídit stát jako firmu“, díky které získal současný premiér Andrej Babiš bezprecedentní politickou podporu. Pokud myšlenka státu řízeného jako firma vyvolává potlesk davů, měli bychom se obávat. Ještě více bychom se měli obávat, pokud si uvědomíme, jaké jsou představy mnoha českých politických představitelů o řízení firmy. Neměli bychom zapomínat na poznatek nobelisty F. A. Hayeka, že firma a společnost jsou dva odlišné typy řádu a zatímco firma slouží k naplnění předem definovaného cíle, tak společnost potřebuje institucionální prostředí, ve kterém každý občan či firma může sledovat cíle, které si zvolí.
Stát, který pomáhá naplňovat představy jednotlivců a umožňuje všem usilovat o životní štěstí musí být postaven na jiných principech, než jsou normalizační pravidla poslušnosti a konformity. Přes všudypřítomný růst HDP a rekordně nízkou míru nezaměstnanosti se málo zajímáme o strukturu vývoje naší společnosti. Uvažujeme více o svém krátkodobém spotřebním chování, než se zamýšlíme nad dlouhodobou robustností politicko-ekonomického systému proti diktatuře moci. Pokud se však zamyslíme nad podstatou mnoha každodenních návrhů zaznívajících zcela vážně z médií, nalezneme velmi podobné argumenty, které stojí v zárodku myšlenky, jak omezit diverzitu a decentralizaci společnosti v době, kdy lidé aktivně volají po svobodě. Bylo by přehnané srovnávat dnešní politickou scénu s dobou před listopadem 1989, ale pokud budeme k procesům v naší společnosti lhostejní, mohli bychom velmi rychle zjistit, že instituce soukromého vlastnictví, směny na základě souhlasu a dodržování smluv, na kterých je postavena svobodná společnost jsou velmi křehké.
Neustále bychom měli mít na paměti sílu myšlenky Adama Smitha: „O nic více stačí k tomu, aby se stát dostal k nejvyššímu stavu blahobytu z té nejnižší krutosti než – mír, nízké daně a tolerovatelné zajištění spravedlnosti; vše ostatní poté nastane z přirozeného vývoje věcí. Všechny vlády, které omezují tento přirozený vývoj, které nutí věci jiným směrem nebo které usilují o zastavení vývoje společnosti na určitém bodě, jsou nepřirozené a ke své vlastní podpoře jsou nuceny k použití útlaku a tyranie“. Kdy jindy, než při 50. výročí útlaku a tyranie ze strany Sovětského Svazu a následně ze strany mnoha našich spoluobčanů, bychom si měli uvědomit, že odklon od hodnot klasického liberalismu s sebou vždy nese cestu do otroctví.
