Kdyby bylo povinné členství v odborech vystaveno morálnímu testu, propadlo by bez jakékoliv debaty. Donucovat zaměstnance, aby se připojil a platil členské příspěvky organizaci, kterou si dobrovolně nezvolil pro své zastupování, je zjevné porušování zaměstnancovy svobodné vůle a jeho práva na uzavírání smluv. Také se ukázalo, že povinné odbory propadají v testu ze své ekonomičnosti, jak zřetelně dokazují dvě současné studie.
Nejen jasná čísla, ale i zakladatel amerických odborů Samuel Gompers se klonil na stranu svobodné volby reprezentace. Jednou řekl zaměstnancům: „Chtěl bych zdůraznit nutnost oddanosti základům lidské svobody – principu dobrovolnosti. Žádný dlouhotrvající výsledek nikdy nevzešel z donucení. Američtí zaměstnanci dávají přednost dobrovolným institucím před povinnými systémy, které nejsou jenom nepraktické, ale ohrožují také jejich práva, prosperitu a svobodu.“ Dále Gompers poznamenává: „Tu a tam je zaměstnanec, který z určitých důvodů. nevstoupí do odborového svazu. Je to jeho zákonné právo a nikdo se nemůže opovážit pochybovat o uplatňování tohoto zákonného práva.“
Bohužel toto právo už po delší dobu není všude respektováno a většina odborových předáků k němu přistupuje pohrdavě a vyhýbavě. Na ryze svobodném trhu práce by vlády vystupovaly neutrálně ve vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel s výjimkou role soudce ve vzniklých sporech, dohlížitele na plnění smluvních povinností a případného vykonavatele trestů v případě podvodu a násilí na lidech a majetku. Jednotliví zaměstnanci by měli možnost jednat přímo se zaměstnavateli, nebo by se mohli spojit a nabízet své služby jako skupina. Vláda by nezvýhodňovala jednu metodu vyjednávání před jinou udělováním oprávnění k donucování jakékoli ze stran na trhu.
V nedávné studii společně publikované National Legal and Policy Center a John M. Olin Institute for Employment Practise and Policy, Richard Vedder a Lowell Gallaway z Ohio University prokázali, že povinné členství v odborech nevyhnutelně vede k ekonomickým škodám, které nakonec znevýhodňují jak odborové, tak odborově neorganizované pracovníky. (viz. „Do Unions Help the Economy? The Economic Effects of Labor Unions Revisited,“ October 2002, www.nlpc.org/olap/lrev/).
Spočítali, že odbory za posledních padesát let stály americkou ekonomiku 50 biliónů amerických dolarů. Vedder a Gallaway dokazují, že odbory deformováním ceny práce a zaváděním neefektivních pracovních pravidel představují stálý úbytek zdrojů a produktivity. „Největší ekonomické ztráty nespočívají v jednorázovém působení na ekonomiku. Naše simulace odhalily mohutný následek padesátiletého kumulování toho, co na první pohled vypadá jako nepatrný každoroční efekt.“
Tyto ekonomické ztráty znamenají, že i když zaměstnanci působící v odborech mají o 15 % větší příjem než ti, kteří v nich nejsou, konečné příjmy jsou celkově nižší kvůli tomu, že celková ekonomická úroveň je o 30 %–40 % nižší, než by jinak mohla být. Jinými slovy, zaměstnanci působící v odborech dostanou o trochu větší díl koláče než ostatní, tento koláč je ale kvůli odborovému snažení celkově výrazně menší.
Vedder a Gallaway poskytují ohromující data o tom, co se stalo po zavedení odborů do klíčových průmyslových odvětví. Například: V roce 1960, po čtyřiceti letech bojovného vedení Sdružení důlních dělníků (SDD) Johnem L. Lewisem, byly platy dělníků skutečně vyšší pro ty, kteří stále měli práci. Celkově ale bylo v těžebním průmyslu zaměstnáno o 400 000 dělníků méně. V roce 1999 zbylo v těžebním průmyslu pouze 70 000 dělníků – sotva desetina těch, kteří byli zaměstnáni před osmdesáti lety, když Lewis převzal kontrolu nad SDD.
Vedder a Gallaway připouští, že odbory dělají některé lidi šastné, tím že vylepšují vnímání jejich „životní úrovně“, ale dodávají, že současné migrační trendy odhalují věci více do hloubky. Jedenáct států USA s nejnižším podílem odborového vlivu mezi roky 1990 a 1999 „mělo čistou imigraci čítající 3 530 108 lidí, což je více než tisíc lidí každý den po 9 let.“ Současně jedenáct států s nejnižší mírou odborového vlivu utrpělo čistou ztrátu obyvatelstva čítající 2 984 007 lidí.
„Právo pracovat“
V posledních sedmi desetiletích federální a státní zákony podkopávaly principy svobodného pracovního trhu. Nicméně federální zákony alespoň dovolují státům volit si alternativy k rozsáhlému povinnému členství v odborech. Tyto alternativy jsou známé jako „právo pracovat“ („right to work“) a zaměstnanci do nich nejsou nuceni vstoupit a platit členské příspěvky odborům jako podmínku svého zaměstnání. Odborník přes ekonomii práce a publicista (člen IOL) Charles Biard poukazuje na to, že 22 států USA s „právem pracovat“ stále garantuje odborům exklusivní moc zastupovat všechny zaměstnance, ale jen v případě, že pro to volí prostá většina zaměstnanců. Ale i tato relativní svoboda na trhu práce v těchto státech poskytuje některé zajímavé kontrasty v porovnání s 28 méně svobodnými státy, kde se odbory těší daleko rozsáhlejším pravomocem.
To je hlavním objevem studie od Williama Wilsona, ekonoma Mackinac Centre for Public Policy, nazvané „Důsledky zákonů práva pracovat na ekonomický vývoj.“ Byla vydána v červnu roku 2002 a zkoumá ekonomická data států, které aplikují „právo pracovat“ a těch, které tak nečiní. Zahrnovala také odborářskou baštu a rodiště Sdružení automobilových zaměstnanců – Michigan. (Další informace na www.mackinac.org/4290.)
Wilson shledal, že mezi roky 1970 a 2000 státy s „právem pracovat“ vytvářely pracovní místa dvakrát rychleji, než tomu bylo v Michiganu. Od roku 1977 do roku 1999 rostl michiganský hrubý domácí produkt pouze polovičním tempem v porovnání se státy s „právem pracovat“. Od roku 1978 do roku 2000 byla v Michiganu v průměru o 2,3 procenta vyšší nezaměstnanost. I když nominální hodnota mzdy byla v Michiganu vyšší než ve státech „s právem na práci“, po zahrnutí životních výdajů v Michiganu měla typická rodina ve státech „s právem na práci“ o 2 800 dolarů ročně více v kupní síle. Zatímco podíl chudoby se během posledních třiceti let celonárodně dramaticky snížil, Michigan byl jeden ze sedmi států, kde se zvětšilo procento obyvatel žijících v chudobě (všech sedm států nepatřilo ke státům s „právem pracovat“).
Malé a střední výrobní podniky jsou klíčovým segmentem ekonomiky, pro který byly odbory zamýšleny. Ale v posledních třiceti letech, jak Wilson zdůraznil, státy s „právem pracovat“ vytvořily v tomto segmentu hospodářství 1,48 miliónu pracovních míst, zatímco ostatní státy jich 2,18 miliónu ztratily. Důkazy ve Wilsonově studii naprosto přesvědčivě dokládají studie Veddera a Gallawaye. Dohromady nesou oba dokumenty významné poselství:nedobrovolnost je drahá. Naproti tomu svoboda na trhu práce je skvělý ekonomický princip, protože přináší víc bohatství pro všechny. Pro ty z nás, které obtěžuje donucování a inspiruje svoboda, je hezké vědět, že to, co dává smysl po morální stránce, ho dává také po stránce ekonomické.
