Žijeme v demokratické společnosti na počátku třetího tisíciletí a užíváme relativně vysokého stupně svobody v porovnání s minulostí. Půjdeme-li po časové ose, můžeme konstatovat, že i přes mnoho výjimek a zvratů, šel obecný vývoj od nesvobody, otroctví, poddanství a nevolnictví, cenzury, omezení a regulací směrem ke svobodě a rovnosti. Role státu se od období všemocných, osvícených či neosvícených vládců přeci jen o mnoho zmenšila a dnes již v civilizovaném světě nikdo není přímo vystaven rozmarům absolutní centralizované moci.
Od různých společenských uspořádání jsme došli k demokracii, kterou jsme si zvykli velebit jako hodnotu samu o sobě. Někde po cestě jsme nechali svobodu, která byla cílem všech utlačovaných. S postupem času je svoboda více a více brána jako samozřejmost a bývá trivializována výroky o tom, že nic není absolutní, že je více možností jak chápat svobodu atd.
Demokracie je ale ve své podstatě velmi problematická, jak jsme si v průběhu dvacátého století mohli ověřit. Její problém je v tom, že „pravdivosti či objektivnosti“ v takovém systému nabývá to, co za pravdivé či objektivní považuje většina, tedy více než 50% hlasujících. Víme, že demokracie má za sebou dlouhou řadu selhání, jedním z nejvýraznějších budiž naprosto demokratické uchopení moci Adolfem Hitlerem mezi světovými válkami.
I v dnešní demokratické společnosti je možné leccos. Když většina hlasujících řekne, že je spravedlivé vybírat daně dle principu „čím víc vyděláš, tím víc plať“, rázem se to stává skutečností. Když většina souhlasí s vyvlastněním pozemku kvůli státní či soukromé průmyslové zóně, nedotknutelnost soukromého vlastnictví v tom okamžiku neplatí.
Stát, respektive většina společnosti, tedy může svým hlasováním určit, kolik se komu zkonfiskuje majetku, ať již formou daní, vynucených poplatků, kvót či cel. Podobný princip se vztahuje i na nadcházející referendum o vstupu České republiky do Evropské unie. Vysloví-li se přes 50% těch, kteří k referendu přijdou, pro vstup, pak do EU vstoupíme. Žijeme v demokracii a bezpochyby to tak musí být. Stejně tak kdyby vláda vyhlásila referendum například ohledně dostavby jaderné elektrárny Temelín a většina se vyslovila proti jejímu dokončení, nikdo by nemohl protestovat proti faktu, že vláda bude nucena stavbu zrušit.
Kroky, které jsou uskutečněny i přes nevůli jednotlivců díky rozhodnutí většiny, jsou daní za demokratické zřízení a je nutné to akceptovat. Co je ale nezbytné razantně odmítnout, je „dobromyslná“ snaha většiny reprezentované vládou vnutit všem (příznivcům či odpůrcům) svou pravdu prostřednictvím propagandy v hávu informační kampaně placené z daní všech (tedy opět příznivců i odpůrců).
Dnes již můžeme zažít na vlastní kůži to, že je prakticky nemožné rozlišit ideologickou propagandu od informování občanů. Takzvaná komunikační strategie Ministerstva zahraničních věcí se zvrhla v nespoutanou propagaci vstupu do Evropské unie. Vláda pod pohrůžkou násilí vybrala od občanů 200 milionů a plně tak potlačila poslední pojistku demokratického zřízení: svobodné myšlení.
Jako zásadní princip bezpečnosti v demokratické společnosti musí být respektován volný trh idejí, na který může kdokoliv vstoupit s jakýmkoliv názorem a propagovat ho všemožným způsobem. Deformace tohoto trhu, kterou provádí právě současná vláda, je nemorální protože nerespektuje menšinu a nebezpečná mimo jiné i proto, že v lidech může vytvářet nereálná očekávání. Proto by lidé měli požadovat po svých zákonodárcích přijetí ústavních omezení, která by garantovala rovný přístup vlády ke všem, ať již ke svým voličům, nebo odpůrcům. Specifickým aspektem právě červnového referenda může být fakt, že poté může mít občan problém komunikovat se svým zákonodárcem, který pozbyde mnoho ze své důležitosti. Efektivnější se pak bude jevit lobbying v bruselských úřednických strukturách.
