Ajay Kapur, ředitel globálních akciových investičních aktivit v Citigroup, se domnívá, že současná globální nerovnováha není příliš významná. Opírá se o svou vlastní teorii, podle které za globální nerovnováhu mohou bohatí lidé. Doslova zachraňují ekonomiku ve špatných časech. Například v období nárůstu cen ropy mohou tuto surovinu kupovat, aniž by pocítili významné ztráty, natož aby svou spotřebu snížili. Tato skupina lidí má zkrátka velmi neelastickou poptávku a Kapur jejich spotřební výdaje vnímá jako požehnání. Kapur vyspělý svět dělí na dva bloky: ekonomiky řízené bohatými, tzv.plutoekonomiky (Spojené státy, Velká Británie, Kanada), a víceméně rovnostářské oblasti jako je Japonsko a většina Evropy. Kapur poukazuje na to, že ve Spojených státech vytváří 10% bohatých rodin 43% národního důchodu a 57% národního bohatství, zatímco 40% lidí nacházejících se na opačném konci vytváří jen 10% důchodu a 9% bohatství.
Problémů je s touto teorií hned několik. Kapur se dopouští příliš holistického pohledu na ekonomické procesy, když tvrdí, že je ekonomika (v plutoekonomikých) řízena bohatými lidmi. Ekonomika je soustavou různých procesů a dílčích trhů. V určitých segmentech ekonomiky je tak vliv bohatých znát, respektive v těchto oblastech se nachází jejich poptávka. V jiných zase ne. V případě strukturálních problémů, jakými jsou měnové šoky vyvolávající změnu v relativních cenách, by se museli bohatí přesouvat efektivně v rámci ekonomické struktury a „nahrazovat výpadky“ v poptávce, aby zabránili všeobecnému ekonomickému úpadku. Pokud je to ale strukturální problém, musely by vzrůst jejich celkové spotřební výdaje, čímž by se snížily jejich úspory a prostředky pro investice. To ale čísla nepotvrzují, protože bohatství bohatých kontinuálně roste. Zde také vidíme, co je příčinou jejich bohatství. Pro ekonomiku není požehnáním spotřeba bohatých, ale jejich úspory a následné investice. Pokud tedy uvádíme jaké procento národního důchodu vytvářejí bohatí, chtělo by to podrobnější údaje o tom, jaký je u této skupiny podíl spotřeby a úspor. Pak bychom byli schopni zhruba analyzovat na jak velkou část ekonomických procesů mají bohatí vliv.
Dělení vyspělého světa na dvě oblasti je velmi zajímavé. Aby to nebylo jen prázdné gesto, mělo by toto dělení mít svůj význam v chápání kauzality určitých jevů. Kapur tvrdí, že bohatí „zachrání“ nízké americké úspory, velký deficit zahraničního obchodu, zadlužení amerických domácností (tj.včetně státního), čímž de facto za současné konstelace zabrání celosvětové krizi. Nízké americké úspory mají zřejmě příčinu ve velmi rozvinutém bankovnictví částečných rezerv, které umožňuje nejen úvěry na podnikání, ale i spotřební úvěry (včetně hypotečních). Mizí výrazný motiv, ne-li hlavní, pro tvorbu úspor. Národní účetnictví pak zaznamenává míru celkových úspor v ekonomice. Vzhledem k tomu, že byla tvorba osobních úspor v USA v posledních třech čtvrtletích záporná, nabízí se otázka, kde jsou úspory těchto bohatých lidí? Utrácejí snad všechen svůj důchod či se dokonce zadlužují? To by pak naopak při měnové expanzi k recesi došlo. Bohatí nikdy nemohou vyřešit problém nízkých úspor. Nejde totiž jen o jejich výši, ale také o jejich strukturu. Nebudou-li chudí spořit, budou dále chudí. Pokud určitá část „ekonomiky nespoří“, pak se v případě změny v relativních cenách lehce dostane do problémů. A bohatí to za ně nevyřeší. Klíč je ve struktuře úspor a také opět v holistickém vidění úspor jako homogenní veličiny.
Dalším americkým neduhem, který by mohl uvrhnout ekonomiku do recese je zadlužení amerických domácností. Stačí k tomu relativně málo: splasknutí bubliny na trhu nemovitostí. Ten také již začíná ochlazovat a současné vyšší reálné úrokové sazby budou tlačit na splasknutí bubliny. Bohatí důsledkům nemohou zabránit, to by museli oddlužit domácnosti, čímž by ale vznikl problém dalšího ekonomického růstu. Ani hypotetické skoupení nemovitostí v problematických oblastech by nestačilo k zažehnání recese (naopak by vyvolalo jiné problémy). „Řešení“, která se v případě bohatých nabízí, nejsou schůdná. Při analýze jejich důsledků, které na první pohled vidět nejsou, bychom dospěli k závěru, že problém strukturální ekonomické nekonzistence neřeší, ale přesouvají do jiného segmentu.
Problém globální nerovnováhy v podobě deficitu běžných účtů problémem ve skutečnosti není a nepotřebuje žádné vysvětlení v podobě záchrany bohatými. Samotná výše deficitu běžného účtu (tedy nikoli exitence deficitu jako takového) je v případě Spojených států opět důsledkem relativní měnové expanze. Přesto je zajímavé se ptát: jak se Kapur domnívá, že bohatí tento „problém“ mohou vyřešit? Zvýší snad poptávku v zahraničí nebo začnou extrémně vyvážet? Obě možnosti jsou fantaskní bez ekonomického opodstatnění. Vyrovnání deficitu na běžném účtu přes finanční účet už zní racionálně, ale k tomu dochází průběžně. Navíc, z velké části jde o investice do amerických státních dluhopisů a významně se na nich podílejí dvě asijské vlády: Čína a Japonsko. I zde je Kapurova teze dosti zvláštní a nekoresponduje s realitou. K této otázce se váže i státní dluh a současné deficitní hospodaření americké vlády. Jak bohatí mohou tento problém vyřešit? Skoupí státní dluhy a nebudou požadovat jejich splacení? Tím se připraví o prostředky, které používají pro produktivní investice a způsobí strukturální problémy v oblastech, ve kterých investují.
Podstatné je, zda koncept plutoekonomik může nějakým způsobem pomoci objasnit podstatu toho, co se v realitě děje. Obávám se, že velmi obtížně, protože ekonomika je komplexním systémem vyžadujícím komplexní vysvětlení, které soustředění se na jednu skupinu lidí nemůže poskytnout. Navíc se skrytě předpokládá jejich stejné či podobné jednání v rámci skupiny. Není ale důvod se domnívat, že bohatí mají např.plošně neelastickou poptávku. Zásadní nedostatek vidím v tom, že autor koncept bohatých lidí prezentuje jako zdroj jakýchsi „extrahodnot“, které nyní leží ladem a které mohou vyřešit problém vzácnosti zdrojů. Neprohřešuje se tak proti ničemu jinému, než proti známému Bastiatovu teorému o tom co je vidět a co není vidět.
Pokud Kapur svou teorii používá pro globální investice (což se můžeme oprávněně domnívat, že ano), pak hazarduje s prostředky svých klientů. Vše se nyní zdá krásně ideální. Úrokové sazby celosvětově rostou, ale akciové burzy stále míří vzhůru. Americká ekonomika trpí dvojím deficitem a historicky nejnižší mírou úspor, ale důsledky nikde. „Rakušané“ se oproti Kapurovi domnívají, že americká ekonomika skončí neslavně (tedy v recesi). V tom případě by investice na amerických kapitálových trzích byly velmi rizikové. Nepochybně by sebou stáhly i další burzovní trhy. Podle Kapura se nic takového stát nemůže, protože tu jsou bohatí. Zda budou bohatí i Kapurovi klienti je ve hvězdách.
Around the Markets: Are the rich riding to the rescue? – Bloomberg News, otištěno na International Herald Tribune
Boháči mohou za globální nerovnováhu – částečný překlad předchozího článku na serveru finweb.cz
