Jde o zajímavou sondu do uvažování člověka, který 19 let řídil centrální banku největší ekonomiky naší planety. Pokouší se vysvětlit tak často zmiňované, proč FED držel sazby tak dlouho nízké, jaké byly důvody. Autor William A. Fleckenstein, dopisovatel MSN Money a prezident Fleckentstein Capital celá léta sledoval a analyzoval rétoriku a rozhodování Alana Greenspana. Zaobírá se obdobím „vlády“ Greenspana, které je vyplněno dvěma cenovými bublinami. Výsledkem je publikace, v níž hned v úvodu autor výstižně uvádí, že centrální bankéř je daleko spíše než bankéř jednoduše centrální plánovač. Stanovuje úrokové sazby, ale nemůže vědět, zda jsou správné. „It´s an impossible job – but they seem happy to do it.“ (str.3)
Na řadu přichází anatomie měnové politiky za vlády Greenspana, věku cenových bublin. Ty existovaly i před vznikem centrálních bank a nekrytých peněz, ale nikdy by nemohly být nafouknuty do takových rozměrů, bez „sponzoringu centrálních bank“(str.31). Vzhledem k rétorice je vývoj v posledních letech pro Greenspana usvědčující, neboť bývalý šéf Fedu se rád stavěl (alespoň na počátku své „vlády“) do role bojovníka proti bublinám. Opak byl pravdou, jeho vládu bubliny vyplnily, a jedna určitě může bojovat o titul největší cenová bublina v historii.
Vzhledem k následujícímu textu se lze domnívat, že Fleckenstein připouští, že bublina by možná vznikla tak jako tak. Za řídící faktory cenového růstu v posledních letech označuje Fleckenstein demografický vývoj, dynamický vývoj nových technologií, nové nástroje obchodu a také popularitu financí, propagovaných např. televizí CNBC (jíž autor nazývá „Bubblevision“). Jenže do ohně rozpoutaného těmito faktory Greenspan lil benzín a bublina nabrala obřích rozměrů, jakých by bez uvolněných měnových podmínek nebyla schopna dosáhnout. Proč tak šéf Fedu činil? Jedním z hlavních důvodů byla posedlost fenoménem produktivity.
HDP a produktivita byly dle Greenspana systematicky podhodnocovány. Jinak řečeno, existuje problém se statistikou, jež vývoj ekonomiky popisuje. Mnoho výdajů hodnocených jako náklad by měly dle Greenspana být kapitalizovány a tím by měly zvyšovat HDP. Podhodnocováním růstu HDP dochází i k podhodnocení produktivity, skutečné inflační tlaky jsou tudíž nižší a rychlejší růst produktivity tak umožňuje nižší úrokové sazby. Akcie jsou kvůli špatné statistice podhodnocené, a tak růst cen akcií chápal Greenspan nikoli jako možný indikátor vznikající bubliny, ale jako potvrzení vlastní teorie o statisticky podhodnocené produktivitě! Když hrozila bublina, Greenspan ji neviděl, chtěl se vyvarovat statistické iluze a vytvořil si vlastní.
Na tomto místě je s Greenspanem možná trocha smířlivosti, neboť statistika je leckdy skutečnou hrou s realitou a může svést tvůrce hospodářské politiky na scestí. To však není obhajobou chyb hospodářských politiků, pouze poukaz na fakt, že makroekonomickou regulaci prostě smysluplně vykonávat nelze. Neboť jak je známo, informace jsou rozptýlené a neexistuje způsob, jak je všechny shromáždit a využít. Ani tím není omluvena Grenspanova posedlost vlastní představou o vývoji hospodářství, která založila jednu z největších krizí. Mimochodem s Greenspanem zmíněným problémem „mezispotřeba vs. tvorba kapitálu“ se vypořádává George Reisman ve své knize Capitalism konstrukcí ukazatele GDR (kapitola 16).
V druhé polovině 90. let Greenspan díky představám o eskalující úrovni produktivity nafukoval bublinu, pro niž se vžilo označení „dot-com“. Stále silněji se ohlížel na finanční trhy, jakoby ani neviděl reálnou ekonomiku. Resp. ji „odbýval“ svoji představou, že produktivita je podhodnocená a díky novým technologiím stále dynamicky roste. A tak se stal de facto strážným andělem finančních trhů. Po jednom z překvapivých snížení úrokových sazeb, po němž následoval prudký růst cen opcí den před jejich exspirací, spekulanti interpretovali jeho zásah jako moment, kdy „Greenspan was their friend.“ (p.54)
Jerry Jordan, někdejší šéf Fedu v Clevelandu na zasedání FOMC v prosinci 1998 poukázal na fakt, který se vžil pod názvem „Greenspan put“. „Lidé věří, že trhy porostou, protože při poklesu přijde FED a trhům pomůže.“ (str.60) Morální hazard jako vyšitý. Na trzích akcií začala formovat bublina, kterou však Greenspan odmítal, jak jinak než svoji vizí podhodnocené produktivity. Citujme Greenspana: „To spot a bubble in advance requires a judgments that hundreds of thousands of informed investors have it all wrong.“ (str. 68 – Greenspanův projev před Kongresem 17. června 1999). Politika Greenspana se ocitá v kruhu. Nízké úrokové sazby povzbuzují ceny akcií, a jak podotýká sám autor, finanční trhy pouze reagují na podněty Fedu. A ten zase, ústy Greenspana, reakcemi investorů obhajoval správnost svých kroků a … sazby dále snižoval.
Nastal věk autorem zvaný jako „bubblionism“. Peněžní emise peněz pádila tempem, že objem peněz by se zdvojnásobil během pouhých 8 let. Greenspan byl úředníky Fedu upozorňován, že hrozí rozsáhlá misalokace, že efekt bohatství silně posiluje spotřebu a vznikají bubliny. Za příklad dává Fleckenstein firmu Cisco, jejíž tržní kapitalizace činila v roce 2000 1/3 HDP USA a 1/10 HDP světa! (str. 86) Ještě týden před splasknutím technologické bubliny vyprávěl Greenspan svůj příběh o produktivitě. Přesně dle svého rytmu, vypořádat se s reálnou sférou tvrzením o rostoucí produktivitě a orientovat se na sféru finanční. Výsledkem bylo, že pár špatných dnů na burze jej uvádí v paniku, snižuje sazby ve snaze finanční trh podpořit, prostě „Greenspan Put“. (p.98)
V květnu 2000 ale „dot-com“ bublina rupla. Po jejím prasknutí a útocích 11. září padají úrokové sazby Fedu až na 1 procento. Technologické šílenství bylo pryč, nové peníze se začaly o to silněji koncentrovat v odvětvích stavebnictví a službami v oblasti nemovitostí. O blesk z čistého nebe ale nejde, hypotéky rychle rostly již od roku 1996 a nyní růst „pouze“ zrychlil. Nemovitostní trh se začal nafukovat a Wall Street započal inovovat. Dění si všiml přirozeně i Greenspan, pojem „bublina“ zmínil před Kongresem, ale zároveň existenci bubliny nemovitostí vyvrátil. Když už, tak bubliny prý vyrůstají na lokálních trzích s nemovitostmi a nemohou se vzhledem k povaze trhů (vysoké transakční náklady, omezená možnost arbitráže) přelít v celonárodní problém.
Ale také Greenspan ukázal jeden z posunů ve svém myšlení. Zatímco ještě na konci 90. let měnová politika měla nástroje jak s cenovou bublinou bojovat (ale to zase Greenspan bublinu neviděl, data byla špatná a podhodnocovala HDP a produktivitu), v roce 2002 již měnová politika byla bezmocná, tedy alespoň dle slov Greenspana. A rostoucí trh nemovitostí navíc zachránil akciové trhy po „dot-com“ bublině. Jedna bublina tedy „řešila“ následky předchozí. Nyní hnal ekonomiku kupředu trh nemovitostí a rostoucí spotřební poptávka, neboť dle Greenspana je efekt bohatství u nemovitostí silnější než u akcií (byť jde o méně likvidní aktivum).
Před chováním měnové politiky byl Greenspan varován vlastními lidmi. Jenže vytáhl historku o produktivitě (inovace a technologie rychle pokračují) a zmínil naopak „nebezpečné“ deflační tlaky. Usoudil tak, že je málo inflacionováno a jal se „to prevent inflation from falling too low“ (str. 148). Bublina měla zelenou. Kreativita finančních trhů jela naplno. Široká paleta možností refinancovat dluhy, poskytování hypoték bez požadavků na dříve standardní dokumentaci (Alt-A, tzv. hypotéky lhářů), poskytování tzv. HELOC, prostě netradiční způsoby financování explodovaly, jen využít „úrokových motivací“ nastavených centrální bankou. Dřívější šéf Fedu Volcker na konto raketového růstu dluhů ve svém článku ve Washington Post v roce 2005 poznamenal: „utrácí, jako by nebyl zítřek.“
Greenspan ale opět opakuje: bubliny nevidíme, a kdybychom je viděli, tak s nimi nemůžeme stejně nic dělat! Zastával vyčkávací politiku. Počkat, až se síly tvořící bublinu vyčerpají a pak zasáhnout. A v čem má zásah spočívat? Ulehčit cestu k opětovné expanzi. Rozpoznat bublinu znamená slovy Greenspana rozpoznat, že se tisíce investorů mýlí, což je již výše uvedený kolotoč měnových impulsů, reakcí finančních trhů a na základě této reakce ospravedlňování kroků Fedu. Během mudrování zda máme, či nemáme bublinu, rostla dluhová bublina do obrovských rozměrů, lidé růst hodnoty svého aktiva přeměňovali na dluhy, refinancovali a utráceli. Platili za domy ceny, které neodpovídaly jejich reálné hodnotě. Vše proto, že Greenspan hrozbu neviděl a „léčil“ ekonomiku z „dot-com“ traumatu.
Z pracovních míst vytvořených během této dlouhé a často obdivované expanze plných 40 % míst vzniklo ve sféře zabývající se nemovitostmi. Proto je a bude sektor nemovitostí současnou kontrakcí silně zasažen. A co na bublinu na trzích nemovitostí Greenspan? Víme, že bubliny dle něj nejsou vidět, a když tak měnová politika nemá prostředky jak reagovat. Greenspan podal ještě jednu zajímavou teorii, v případě poptávky po nemovitostech šlo o globální fenomén, který přirozeně zasáhl i USA. Zajímavé, nešlo ještě před pár lety o problém lokální? Autor se nad rozpory v uvažování tak důležitého muže podivuje, poukazuje na chyby Greenspana a možná i na chybu největší. Greenspan se z chyb nepoučil, on je navíc ani nepřipouštěl.
Je to pozoruhodná kniha, nenaleznete zde odkaz na jediného „rakouského“ autora, přesto obsahuje mnoho tvrzení, s nimiž nelze z pozice rakouské ekonomie než souhlasit. Misalokace, morální hazard, měnová regulace jako centrální plánování, statistické iluze, adaptabilní reakce systému na impulsy regulátora či podnikatelské objevování. Kniha však není útokem na měnovou regulaci jako takovou, byť její charakter „centrálního plánování“ vystihuje správně. Kniha je především zdůrazněním osobní zodpovědnosti Greenspana za krizi. Zodpovědnost, jíž Alan Greenspan odmítá.
