Již v období nejstarších známých států starověku, které vznikaly v povodí Nilu, Eufratu a Tigridu zde existovala snaha státu regulovat hospodářství. Lze se o tom dočíst třeba v článku R.L.Scheuttingera a F.Butlera nazvaném Mzdová a cenová kontrola v antickém světě.
Již v dobách první Babylonské říše se regulovaly ceny a mzdy. Přečíst si o tom můžeme v tzv. kodexu krále Chammurabiho (vládl kolem roku 1750 př. K.). Vtesány do kamene se nacházejí přesné ceny, za které si bylo možné najmout třeba pastýře, tažná zvířata, krejčího nebo loď. Například za najmutí pastýře pro hovězí dobytek a ovce se mělo platit ročně 8 gurů obilí (1 babylonský gur=přibližně 300 litrů). Král a jeho úředníci se dokonce zabývali i takovými činnostmi jako bylo vytyčování polí, kácení stromů atd. Dynamika starověké ekonomiky nebyla sice tak velká, jako ekonomiky dnešní, nicméně toto přísné stanovení cen muselo časem vést k nedostatkům a přebytkům na trhu výrobků a služeb. Záleželo na tom, zda administrativně stanovená cena byla nad nebo pod cenou, která by se ustálila na svobodném trhu. Výsledkem byl postupný hospodářský a posléze mocenský úpadek říše, který se odrazil i v poklesu počtu archeology nalezených záznamů o obchodních transakcích a obchodnících. Úpadek říše skončil v roce 1595 př. K., kdy byla tato zničena vpádem Chetitů.
S podobnou snahou o řízení hospodářského života se setkáme i ve starověkém Egyptě. Již o stavitelích velkých pyramid, faraónech Chufevovi (Cheopsovi) a Chafreovi z II. dynastie (vládli okolo roku 2600-2500 př. K.), se tradovalo ještě po staletí, jak byli krutí. Vedle stavby pyramid, hrobek a chrámů se egyptské vlády zabývaly regulací produkce a obchodu s obilím a jinými zemědělskými plodinami. Půda byla ve vlastnictví faraóna a ten ji prostřednictvím svých úředníků pronajímal rolníkům. V pozdním období, za vlády původem řecké dynastie Ptolemaiovců (4.-1. století př. K.) dosáhla regulace hospodářství pozoruhodných rozměrů. Vládní úředníci regulovali ceny zemědělských produktů a mezd (ty byly záměrně udržovány na nízké úrovni, tak aby zajistily jen pouhé přežití rolníků a jejich rodin), shromažďovali data o produkci, počtech poddaných, počtech zvířat a zaměstnávali spoustu inspektorů, kteří dohlíželi na vykonávání úřednických výnosů. Výsledkem vládních intervencí bylo opouštění půdy rolníky a propad v zemědělské produkci. Nepomohla ani povinnost zbylých rolníků obhospodařovat půdu utečenců. Naopak rostoucí zátěž nutila k útěku další a další rolníky. Není divu, že tato hospodářská politika vedla k hospodářskému, a tím i mocenskému úpadku ptolemailovského Egypta. Této situace pak využil Řím a z Egypta udělal svoji provincii.
S dalšími podobnými příklady se dle Scheuttingera a Butlera můžeme setkat ve všech částech starověkého světa. Například v Číně v období Čou (13.-3. století př. K.), v Indii za vlády Maurjské dynastie (4.-2. století př. K.), v Aténách nebo v Řimské říši. Také výsledky byly zpravidla stejné – neúspěšné.
Na území dnešních Čech a Moravy vznikly první státní útvary až ve středověku. Nicméně i v této době se lze u nás setkat se snahou o řízení hospodářského života. Třeba za vlády krále Karla IV v Čechách. Ten měl v oblibě víno, a proto 16.2.1358 vydal viniční řád a nařízení o zakládání vinic v Praze. V něm se můžeme dočíst následující:…(nařizuji) zakládat vinice na všech horách (tj. svazích) obrácených k poledni do vzdálenosti 3 míle (přibližně 22.5 km) kolem Prahy. Každý kdo takové hory vlastní, má začít se zakládáním do 14 dní po vydání tohoto privilegia. Kdo by zakládati nechtěl nebo nemohl, ať na jeho pozemku zakládá ten, komu jej perkmistr (osoba pověřená dozorem nad dodržováním královských nařízení) propůjčí… V nařízení se uvádí i přesné rozměry vinic. Ty měly mít jednotnou velikost 16×8 prutů (asi 76×38 metrů). Útěchou mohlo být vlastníkům dotčené půdy osvobození od nejrůznějších daní a poplatků po dobu 12 let. Poté museli odvádět panovníkovi půl džberu vína ročně (přibližně 30.5 litru) a desátek. Vinice vysazené do konce roku 1358 pak byly navíc osvobozeny od zemské daně a ungeltu (clo) navždy. V květnu roku 1358 bylo toto nařízení rozšířeno na celou zemi. Dnes lze vzhledem k vlivu mnoha jiných událostí těžko zhodnotit, jaký úspěch mělo toto nařízení. Rozloha vinic významně narostla. Za husitských válek se naopak snížila, aby dosáhla vrcholu za vlády Jiřího z Kunštátu a Poděbrad, Vladislava Jagelonského a prvních Habsburků. Pak již následovalo pozvolné snižování rozlohy vinic. Dnešní rozloha vinic je v Čechách asi pětinová oproti stavu ve 14.-16. století. Že však Karlova intervence moc úspěšná nebyla, dokládá jím vydané nařízení z 9.1.1370, kterým se zakazoval dovoz vín do Čech každoročně od 16.10. do 24.4. V té době se smělo šenkovat jen víno z Čech.
Co plyne z výše uvedené historie? Za prvé je zřejmé, že se většina vládních intervencí do ekonomiky minula účinkem. Za druhé lze bez přehánění říci, že většina vlád má od nepaměti neodolatelný sklon k řízení „chaoticky“ jednajících poddaných. Je tedy málo pravděpodobné, že by se vlády v budoucnu dobrovolně vzdaly zásahů do hospodářského života.
