Zastáncům liberalizace na elektroenergetickém trhu v poslední době nepřicházejí příliš povzbudivé zprávy. Alespoň na první pohled. Volný trh přinesl po několika letech vyšší ceny po celé Evropě. A nikdo neví, kdy se jejich růst zastaví. Než však trh rychle odsoudíme a začneme tvrdit, že v případě elektřiny prostě nefunguje, bylo by dobré zamyslet se na chvíli nad daty. Neukazují náhodou, že celá věc se má přesně opačně? Tedy tak, že růst cen je narozdíl od regulace důkazem dobrého fungování.
A bude hůř
Cena totiž není technickou vlastností nějakého zboží (jako třeba hmotnost nebo barva), ale ukazuje, jak je některé zboží vzácné vzhledem k jiným produktům nebo službám a jak je dané zboží vzhledem k jiným produktů a službám poptáváno. Ceny rostou v případě, že daný produkt nebo služba je z nějakého důvodu vzácnější – třeba proto, že jej lidé více poptávají, nebo naopak méně vyrábějí. Elektřina není žádnou výjimkou z těchto pravidel. Po deregulaci na konci 90. let byl v Evropě elektřiny dostatek. Po bývalých národních monopolech totiž zbylo mnoho elektráren (vzhledem k tehdejší poptávce až příliš mnoho), ekonomiky evropských zemí byly povětšinou v depresi a ekonomiky budoucích nováčků v EU teprve nabíraly dech. Malá poptávka spolu s velkou nabídkou rovná se pokles cen, ke kterému tehdy opravdu došlo. Jenomže od těch dob se mnohé změnilo. Zejména ekonomiky nováčků v EU se rozjely a poptávka po elektřině významně vzrostla.
Mnohé firmy, které si samy vyráběly elektřinu, jí před pár lety měly tolik, že ji kromě vlastní spotřeby dodávaly i do distribučních sítí. Dnes povětšinou všechnu svou vyráběnou elektřinu spotřebují samy a ještě si další dokupují. Pěkným tuzemským příkladem jsou třeba severomoravské hutě. Před pěti lety tehdejší Vítkovice zkolabovaly a byly po kouskách rozprodány, aby alespoň částečně umazaly dluhy vůči svým věřitelům. Jejich elektrárna se tak dostala do rukou Severomoravské energetiky, která část její produkce elektřiny odebírala do své vlastní sítě. Dnes na místě bývalého areálu funguje několik firem a produkce elektřiny původní závodní elektrárny (dnes je shodou okolností v rukou ČEZ) zdaleka nestačí jejich potřebám a musí další elektřinu ze sítě dokupovat.
Dalším důvodem zvyšující se spotřeby jsou investice na zelené louce: tam, kde předtím nic nebylo, je najednou továrna na výrobu automobilů, volantů, obrazovek… A drtivá většina z nich své vlastní elektrárny nemá. Prostě se jen připojí na stávající sítě. A pokud revitalizovaných a nově založených firem je dostatečné množství – jinými slovy pokud ekonomika „roste“, spotřeba elektřiny stoupá nutně také. K tomu připočtěme postupnou obměnu technologií: v mnoha případech dochází k výměně starších plynových spotřebičů za modernější elektrické (modernizace kuchyní); rozšiřování veřejného osvětlení; masivní (a dotovanou) výstavbu akvaparků; dovybavování domácností… Ani stálý růst efektivity pak nemůže stoupající spotřebu elektřiny zastavit – maximálně tento trend zpomalí.
Odstavování špíny
Do energetického byznysu navíc podstatně zasáhla i politika. V Německu to byla dohoda mezi tamější vládou a třemi elektrárenskými společnostmi (E.ON, RWE a EnBW) o postupném odstavení všech jaderných elektráren, která omezila jejich provoz stanovením maximálního množství elektřiny, kterou ještě mohou vyrobit. Ačkoliv poslední elektrárna má být podle dohody odstavena někdy v roce 2032 (přesné datum není jasné) postupně začínají omezení stanovená v dohodě mít vliv na trh. A jeho síla bude dále růst. Masívní podpora větrné energie sice přinesla růst instalovaného výkonu těchto zdrojů v Německu, Rakousku a Dánsku, především však přinesla velkou poptávku po záložních zdrojích, které dodávají v okamžiku, kdy větrné elektrárny nefungují. A nejde o malá množství – jenom v Německu je ve větrných elektrárnách instalován výkon ve velikosti zhruba osmi Temelínů. Dodatečná poptávka po záložních zdrojích pak činí několik tisíc megawattů, které jsou tak fakticky vyřazeny z trhu a z optimálního provozování. Větrné zdroje navíc přispívají k nestabilitě energetických soustav (viz rámeček níže).
Zároveň se postupně zostřují ekologické a bezpečnostní předpisy. Ty dopadly jak na západoevropské elektrárny (německé společnosti vyřadily z provozu tisíce megawattů zdrojů), tak zejména na ty v nových zemí Evropské unie nebo zemích přistupujících. Třeba Bulharsko muselo odstavit první dva bloky jaderné elektrárny Kozloduj koncem roku 2002 a další dva bloky se uzavřou koncem letošního roku. Z elektrárny veliké jako dva Temelíny zbude pro příští rok jenom půlka.
Jasné jako facka
Proto příliš nepomohlo ani napojení jihovýchodní Evropy na evropský systém elektroeneregtických sítí. Ze zemí, které původně elektřinu vyvážely, se postupně stávají její dovozci. Po válkách na Balkáně jsou elektrárny v bývalé Jugoslávii v dezolátním stavu, Rumunsko i Bulharsko odstavují jeden zdroj za druhým a nové se stavějí pomalu a pouze jako náhrada již odstavených zdrojů – nejbližším datem pro výstavbu nového zdroje v Bulharsku je rok 2009. Jen pro ilustraci: jedná se o elektrárnu Východní Marica 1, kterou staví americká společnost AES, ale to je pouze náhrada za starou elektrárnu na stejném místě, která však již byla odstavena před rokem. To samé platí o již dříve připojeném Slovensku nebo Polsku. V Čechách po obrovském boomu ve výstavbě elektráren – kdy mezi lety 1996 a 1999 vyrostlo jenom mimo ČEZ zhruba tisíc megawattů výkonu – došlo v podstatě k ukončení všech investic. Poslední významnou elektrárnou uvedenou do provozu je pak Temelín. I současný investiční program ČEZ je pouze náhradou starých zdrojů nikoliv jejich rozšířením.
V mnoha zemích (včetně Česka) také došlo zpravidla ve vládní režii ke změně struktury ve prospěch integrace energetických společností, vytváření „národních šampiónů“ typu SuperČEZ (neboli spojení výroby a distribuce) a tím k oslabení konkurence jak té stávající, tak zejména té potenciální. Bude-li chtít dnes téměř kdokoliv u nás stavět elektrárnu, bude se muset nějak dohodnout s ČEZ nebo jeho německou obdobou E.Onem – ať už přímo nebo nepřímo. Není pak divu, že tržní podíl menších energetických společností postupně klesá a noví výrobci nepřicházejí. Velcí hráči pak sami příliš motivace k rozšiřování zdrojů nemají. Asi největším zdrojem, který se v současné době staví v Evropě, je jaderná elektrárna Olkiluoto 3 (1600 MWe) ve Finsku. Jenže ani ona příliš nepomůže, protože ve střední Evropě setrvale roste poptávka. Stejně tak nepomohou ochranářská opatření EU proti dovozu „špinavé“ elektřiny z Ukrajiny nebo potenciálně z Ruska. K tomu všemu přidejme zavedení systému obchodování s povolenkami na vypuštění emisí CO2, jejichž systém rozdělování diskvalifikuje paradoxně zejména zcela nové zdroje. Rovnice je pak jasná – pokud roste spotřeba a zdrojů ubývá, musí růst i cena.
Až se setmí v kavárnách…
V západní Evropě (ale i třeba v Maďarsku) navíc velká část stávajících elektráren používá jako paliva ropné deriváty nebo zemní plyn. Jestliže koncem 90. let byla cena ropy 15 až 20 dolarů, pak dnes je více než trojnásobná a je jen částečně korigována růstem kursu Eura proti dolaru. Jelikož elektrárny využívající ropné deriváty a zemní plyn slouží převážně (nikoliv však výlučně) k pokrytí energetických špiček, pak v kombinaci s jejich snižující se kapacitou mohou ceny elektřiny dosahovat na spotových trzích neuvěřitelných hodnot. Nejhloupější a velmi nebezpečnou reakcí politiků jsou reálné snahy ceny elektřiny jakkoliv regulovat. Trochu to připomíná Kalifornii před pěti lety – žádné nové zdroje, rostoucí spotřeba a populistická gesta politiků, kteří regulovali ceny pro konečné spotřebitele, zatímco energetické společnosti musely elektřinu draze kupovat na velkoobchodním trhu. Zatím jsme se v Evropě tak daleko nedostali, a dokud tomu tak bude, nemusíme se „kalifornského syndromu“ obávat. Jenomže i případné „jemnější“ regulace cen na velkoobchodním trhu by měly katastrofální dopad – jejich jedinými efekty by bylo odložení plánů budoucí výstavby nových zdrojů a podpora vyšší spotřeby – tedy fatální zhoršení stávající situace. Vysoké ceny totiž dříve nebo později nové investice přinesou. Čím více však bude politických nejistot, překážek a regulačních předpisů ve výstavbě elektráren, tím vyšší tyto ceny budou muset být. A tím déle to také potrvá. Trh tedy funguje, jenom politici mu házejí klacky pod nohy. Co jiného než rostoucí ceny (trh) by dokázalo, aby se z poměrně technického problému vznikajícího nedostatku zdrojů v Evropě stalo téma na kavárenské rozhovory? V případě, že by neexistoval trh s elektřinou, by se nedostatek zdrojů stal tématem kavárenských rozhovorů až mnohem později – ty by ale proběhly už ve tmě.
Rámeček – Poručíme větru, dešti
Pokud jde o stabilitu elektrizačních soustav, vypadá to, jako by se v posledních letech roztrhl pověstný pytel s problémy. Kromě nedávných potíží u nás se jedná zejména o totální výpadek (takzvaný black-out) v září 2003 ve Švédsku a Itálii a v červenci 2004 v Řecku. Příčinou však není trh, ale jeho neustálé deformování. Elektrizační soustava je totiž velmi křehkým organismem. Má-li pak k dispozici jen malé zálohy, její křehkost a citlivost na výkyvy se logicky ještě zvyšuje. Pokud tedy rostou státní dotace pro nestabilní zdroje (větrné elektrárny), není divu, že toky elektřiny v soustavě se mohou naprosto rozhodit.
