Prezident si myslí, že USA jsou jeden velký obchodní dům Macy’s, kde on je šéfem.

Donald Trump je socialista.

Když píšu „socialista“, nepoužívám toto slovo tak, jak ho používá většina pravicových komentátorů, tedy ve smyslu „špatný“. Pokud chcete získat přesnou představu o tom, jak nudná a repetitivní je současná pravice na internetu, zadejte do vyhledávače „cackling socialist“ (chechtavá socialistka) – nemusíte ani přidávat „Kamala Harris“. Dvěma kliknutími se ocitnete po krk ponoření v hlouposti.

Socialismus zůstane socialismem – ať se vám to líbí, nebo ne. Je to slovo, které má svůj význam, a ten význam není každá hloupost, která se vám nelíbí, včetně veřejně financovaných operací změny pohlaví pro nelegální imigranty, kteří jsou v současné době ve vězení.

Socialismus neznamená vysoké daně nebo drahý sociální stát. K tomu, abyste měli portfolio sociálních programů, nepotřebujete socialismus. Japonsko má rozsáhlý sociální systém a není ani zdaleka socialistické. Singapur je superkapitalistický a nabízí můj oblíbený druh sociálního zabezpečení: přímé peněžní platby chudým lidem. Dokonce i Skandinávci, kteří vydávají velké částky, již dávno opustili experimenty se socialismem, které v poválečných desetiletích zničily jejich ekonomiky: V evropských zemích s vysokými daněmi, které tolik našich progresivních přátel obdivuje, se již po celou generaci odklání od státních podniků a centrálního plánování směrem k privatizaci, obchodu a investicím. Američtí progresivisté říkají, že závidí evropským systémům zdravotní péče, o kterých obecně nic nevědí; jejich evropští protějšci upřímně závidí americkému podnikatelskému ekosystému, kterému velmi dobře rozumí, ale nejsou schopni napodobit. Je to legrační starý svět.

Socialismus neznamená, že stát financuje vzdělání, důchody a zdravotní péči – to jsou prostě sociální dávky a existují lepší i horší způsoby, jak je zajistit. Socialismus znamená centrálně plánovanou ekonomiku, která je ovládána státními opatřeními, bez ohledu na to, zda je ovládána formálními státními podniky. Potravinové lístky jsou sociální péče – socialismus může znamenat státní farmy a obchody s potravinami, ale častěji znamená státní aparát, který farmy a obchody s potravinami řídí, jako by mu patřily, stanovuje ceny, vyjednává podmínky zaměstnání a určuje, jak se má podnikat – trochu více této plodiny, trochu méně té komodity atd.

V. I. Lenin popsal svou ideální společnost jako společnost řízenou jako „jedna velká továrna“. Je třeba mít na paměti, že leninistický pohled byl hluboce ovlivněn některými velkými myšlenkami a nejvlivnějšími a nejprestižnějšími mysliteli kapitalismu konce 19. a počátku 20. století, zejména posedlostí „vědeckým řízením“ spojenou s Frederickem Winslow Taylorem.

Karl Marx měl v jedné věci pravdu: výrobní prostředky skutečně hluboce formují intelektuální krajinu a příchod standardizovaných, zaměnitelných, sériově vyráběných průmyslových dílů vyráběných pomocí strojů – strojů vyrábějících jiné stroje, což je inovace, za kterou vděčíme Samuelu Coltovi – naznačil paralelní vizi sociální organizace: racionální, standardizovanou, jednotnou, efektivní, podléhající neustálému zdokonalování a zlepšování pod benevolentním dohledem inženýrů, vědců a profesionálních manažerů. My Američané stále mluvíme o společnosti tímto způsobem, jako by úkolem škol nebylo vzdělávat lidské bytosti, ale „vyrábět pracovníky“ nebo, ještě lépe, „vyrábět pracovníky na míru podle potřeb zaměstnavatelů“.

Tlak na kartely a monopoly v době takzvaných „lupičských baronů“ nebyl výlučně zakořeněn v sobeckých zájmech – existovala také upřímná víra, že tímto způsobem lze zefektivnit výrobu tím, že se odstraní zbytečné zdvojování práce a produktů, „destruktivní konkurence“ a „nadprodukce“, Tyto názory lze slyšet i dnes, když si Bernie Sanders a Donald Trump stěžují, že americké děti mají příliš mnoho hraček a školních potřeb nebo příliš velký výběr deodorantů. (Byl jsem na předvolebních akcích Sanderse a Trumpa a mohu potvrdit, že nadměrná produkce deodorantů není naléhavým problémem Ameriky.) Lenin si představu společnosti jako „jedné velké továrny“ nevymyslel sám – američtí kapitalisté ho předběhli a stejně jako dnes se vydali daleko mimo svou dráhu.

Donald Trump samozřejmě nemá ani páru o tom, jak funguje továrna, stejně jako většina soukromých investorů a průměrných mediálních osobností, kterými zaplnil svou administrativu, která je doslova muzeem druhořadých postav z Fox News. Ale byl uvnitř obchodního domu Macy’s a dokonce kdysi uzavřel smlouvu o licenci na výrobu produktů – příšerné košile a kravaty s předvídatelnou estetikou mixu Gordona Gekka a Liberaceho.

Trumpova verze kvazimonarchického leninismu tedy není žádným překvapením. Není to jedna velká továrna: je to jeden velký obchodní dům Macy’s, v jehož čele stojí on.

Jsme obchodní dům a my určujeme ceny. Setkávám se s firmami a stanovím spravedlivou cenu, kterou považuji za spravedlivou, a ony ji mohou zaplatit, nebo nemusí. Nemusí obchodovat se Spojenými státy, ale já stanovím clo pro jednotlivé země. […] To, co dělám, je, že v určitém okamžiku v ne příliš vzdálené budoucnosti stanovím spravedlivé celní ceny pro různé země. Jsou to země – některé z nich vydělaly stovky miliard dolarů a některé vydělaly jen hodně peněz. Velmi málo z nich nevydělalo nic, protože Spojené státy byly okrádány téměř všemi zeměmi na světě, na celém světě. Takže stanovím cenu, a když ji stanovím, stanovím ji spravedlivě podle statistik a podle všeho ostatního.

[…]

Jsem jako obrovský obchod. Je to obrovský, krásný obchod a všichni tam chtějí nakupovat. A jménem amerického lidu ten obchod vlastním, stanovuji ceny a řeknu: „Pokud chcete nakupovat, musíte zaplatit tolik a tolik.“

Vize prezidenta Trumpa o americké ekonomice v globálním kontextu je tedy vize obrovského obchodního domu … řízeného člověkem, který neví, jak obchodní dům funguje.

Pokud se prezidenta zeptáte, jaká by měla být obchodní bilance USA s Eritreou (a pokud mu pak vysvětlíte, že na rozdíl od „Nambie“ Eritrea je země), dá vám samozřejmě hloupou odpověď. Problémem však nebude to, že odpověď směřuje jedním nebo druhým směrem, ale to, že on – a lidé jako on – si myslí, že existuje odpověď a že je úkolem prezidenta výkonné moci federální vlády ji poskytnout a jednat podle ní – že prezident může nějakým způsobem určit „podle statistik a podle všeho ostatního“.

Samozřejmě vás zaujme slovní spojení „podle všeho ostatního“. Nezabývejme se velkým obchodním domem – vezměme si jednoduchý obchod s potravinami, který má obvykle asi 40 000 až 50 000 jedinečných produktů. Pokud chcete určit „správnou“ cenu každého produktu, a to i v poměrně úzkém rozmezí, a kolik produktu „by mělo“ být skladováno v poměru k aktuálním zásobám, opět v poměrně úzkém rozmezí, přidejte několik dalších důležitých proměnných a zvažte všechny možné kombinace, dostanete řadu možných rozložení vyjádřených číslem, které má asi 200 000 číslic. Pokud byste se nad každou možností zamysleli jednu sekundu – protože vy, jako zodpovědný centrální plánovač, zvažujete všechny možnosti! –, trvalo by vám to déle, než kolik uplynulo od velkého třesku, než byste spočítali čísla pro jeden předměstský obchod s potravinami: Doslova veškerý čas na světě by nestačil.

Trump nezná jména poloviny lidí, kteří pro něj přímo pracují, a čas od času vymýšlí imaginární země. Ale nějak ví, kolik by měly stát banány dovezené ze země X ve srovnání s banány ze země Y – protože v Ekvádoru nepadne ani vrabec ani kapka deště bez jeho vědomí.

Jo.

Trumpova vize ekonomiky je klasický socialismus. A pokud chcete říci, že ve skutečnosti jde o klasický nacionalismus, budiž: Jak poznamenává Jonah Goldberg, na úrovni praktické ekonomiky jsou nacionalismus a socialismus totéž: znárodněná odvětví jsou socializovaná odvětví, socializovaná odvětví jsou znárodněná odvětví, znárodněné zdravotnictví je socializované zdravotnictví atd. Bernie Sanders uvažuje a mluví jako nacionalista, stejně jako levicoví autoři v časopisech jako Dissent – viz J. W. Masona „A Cautious Case for Economic Nationalism“. Ekonomické názory Baracka Obamy byly výslovně nacionalistické. Trumpův pohled na muže za stolem, který pohybuje částmi ekonomiky jako věžemi a pěšáky na šachovnici, je přesně to, o čem je socialismus – i když staří tyrani v Moskvě měli alespoň tu pokoru předpokládat, že k řízení ekonomiky podle „vědeckých“ principů, nebo alespoň měli dost lstivosti, aby předstírali, že tomu věří, zatímco Trump zjevně uvěřil svým vlastním hloupým kecům o božskosti, protože je výjimečně hloupý osel.

Je to, jako by někdo přepsal knihu Cesta do otroctví jako skeč Monty Pythonů třetí kategorie:

„Díky těmto opatřením budou vánoční dárky pro moje děti dražší.“

„Možná vaše děti nepotřebují tolik dárků.“

„Ale nebyl váš plán, že díky vám všichni zbohatneme?“

„Zbohatnete. Pomyslete na všechny peníze, které ušetříte, když si nebudete moci dovolit koupit NIC!“

Stejní lidé, kteří se kdysi smáli Rusům a jejich pětiletým plánům na produkci pšenice, se nyní klaní před Výborem jednoho, přesvědčeni, že soudruh Trump ví, kde by měl Hallmark Channel natáčet svou další vánoční romantickou komedii a jaký procentní podíl součástek pro tokový kondenzátor by se měl vyrábět v Kanadě. Ale ne, my jsme si tu chechtavou socialistku nezvolili. Trump, pokud vím, se nechichotá. Ale ekonomicky je spíše v táboře Lenina než Adama Smithe, Miltona Friedmana a Ronalda Reagana. Už se vidí jako jakási královská postava – hádejte, kdo budou nevolníci, až se dostaneme na konec této cesty?


Článek původně vyšel pod názvem Trump Is a Socialist na webu The Dispatch. Přeložili DeepL a Martin Pánek.

Kevin Williamson

Kevin  Williamson je národním korespondentem The Dispatch. Předtím strávil 15 let jako autor a redaktor v National Review, pracoval jako divadelní kritik v New Criterion a měl za sebou dlouhou kariéru v místních novinách. Působí také v Competitive Enterprise Institute.