Před časem jsem na stránkách Neviditelného psa upozornil,že se svět antidiskriminačních zákonů stává stále absurdnějším anesmyslnějším, přičemž samotný dosah a záběr zákazu diskriminacevykazuje známky takřka rakovinového bujení. Dalším příkladem je nedávnákauza ze Spojených států, o níž píšeSally Pipes. Bdělá Komise pro ochranu lidských práv v americkéMinnesotě totiž zakázala tzv. „Ladies Nights“, tj. zvláštní slevy,které ženám nabízejí některé bary, kluby a podobné podniky (cílem jenalákat k návštěvě těchto zařízení v hojnějším počtu i klientelu z řadžen a tím v posledku i více mužů). Dotyčný ouřad dospěl k závěru, žetyto zvláštní slevy pro ženy jsou v rozporu se zákonem a nepřípustnědiskriminují muže. Půvabné je, že minnesotská komise zakročila proti„Ladies Nights“ na základě stížnosti plešatého padesátníka, jenž vživotě práh těchto podniků nepřekročil, ale přesto se touto praxí cítilcoby muž „diskriminován“ a obdržel odškodné ve výši 6 000 dolarů.
Co na tom, že onen ctěný pán mohl bez problémů využít služeb celéřady jiných barů a nočních podniků, které tuto praxi neprovozují. Co natom, že mužští návštěvníci těchto klubů si na „Ladies Nights“ rozhodněnestěžují, spíše naopak. Během „Ladies Nights“ sice neplatí stejnoucenu kupř. za koktejl „Sex na pláži“ jako ženy (to však neznamená, žeplatí vyšší cenu, než jaká je jinak běžná), ale získávají díky tomujiné výhody, jež subjektivně oceňují. Takové podniky totiž častěji a vevětším počtu navštěvují ženy, což – jak vtipně poznamenává Sally Pipes– asi jen málokterého muže přiměje k tomu, aby si stěžoval u nějakéhoÚřadu na ochranu lidských práv. Přitom – jak podotýká Kenn Rockler,výkonný ředitel Tavern League of Minnesota – „zdravý rozum nám říká, žepakliže si za uplynulých sedmnáct let na podobnou praxi stěžoval pouhýjeden člověk, pak se úředníci snaží řešit problém, jenž ve skutečnostineexistuje.“ [Mimochodem, otázkou je, kdy profesionální bojovníci protivšem formám diskriminace začnou brojit například i proti slevám prodůchodce a studenty, které podnikatelé nabízejí u celé řady služeb.]
Podobně absurdní zákrok státu vůči údajné „diskriminaci mužů“ popisujeShawn Ritenour: jakýsi muž se tehdy úspěšně soudně domohl toho, abymohl docházet do fitnesscentra, které bylo původně vyhrazeno jen ženám.Přitom i on mohl snadno využít služeb obrovského množství posiloven,které jsou smíšené, popř. i vyhrazené čistě mužům. Massachusettštízákonodárci ovšem vzápětí na dotyčné soudní rozhodnutí promptněreagovali tím, že z antidiskriminačního zákonodárství speciálně vyňalifitnesscentra určená pro jedno pohlaví. To je nepochybně krůčeksprávným směrem, i když by samozřejmě bylo daleko lepší, kdyby se místotakovýchto ad hoc výjimek hlouběji zamyslili a znovu zvážili samotnéjádro antidiskriminačních zákonů.
Opět se potvrzuje, že jedině soukromé vlastnictví a z něj vyplývající smluvní svoboda a svoboda sdružování umožňují pokojné a harmonické soužití všech lidí. Jakmile toto právo začnou zákony svéhlavě popírat či oklešťovat, výsledkem nemůže být nic jiného než permanentní konflikt a chaos.Mnozí lidé totiž mají vzácný „dar“ se cítit neustále „ukřivděni“,„diskriminováni“ nebo „obětí příkoří z rukou ostatních“. Možnost, abypodali zdarma stížnost na ouřadě, jíž se pak příslušní byrokraté musízabývat a vyšetřit ji, tuto sortu lidí bezprostředně pobízí k tomu, abysebemenší náznak křivdy řešili právní cestou. Tím jen uměle podporujemepřístup typu „ať se svět třeba obrátí vzhůru nohama, jen když bude pomém“.
