Na blogu Evropské centrální banky (ECB) vyšel článek Bitcoin’s last stand. Přes veškerou úctu k autorům článku a postoje ECB ke kryptoaktivům a bitcoinu, mi prosím dovolte v krátkém úseku poukázat na argumentační chyby a vyložené nepravdy, jež jsou součástí této zprávy.
Pojďme si nyní probrat kritiku ECB pěkně popořadě:
„Bitcoin byl stvořen za účelem překonání stávajícího měnového a finančního systému.“
Přestože se nejedná o žádnou zásadní chybu, přece jen bych zde rád připomněl, že veškerá hodnota bitcoinu rozhodně netkví ve snaze o kompletní nahrazení konvenčního peněžního systému, nýbrž, dle mého usouzení, v tom, že vytváří alternativu k dlouze nedotčenému monopolnímu postavení bank v tvorbě peněz. (více zde)
I když tento substitut nepochybně není dokonalým, je dobře, že vůbec nějaký existuje a že po nesčetných usilovných snahách o demonopolizaci peněz konečně funguje platební síť, která je plně decentralizovaná, a tudíž i nezávislá na onom dnešním standardním měnovém systému. Já si osobně dovedu představit, že tyto systémy mohou dlouhou dobu fungovat paralelně, ovšem nelze říci, že dokud fiat z peněženek lidí plně nezmizí, bitcoin prohrál. Samotnou výhrou je už jen samotný fakt, že se bez větších prodlev každých deset minut uzavírá blok, jenž lidem otevírá možnost užívat takové peníze, které nespravuje žádná jedna entita a k operování s nimiž není nutná (ani žádoucí) účast jakékoli třetí strany, která má nespornou možnost nedovolit transakci projít. Často zapomínáme na to, že pro občany mnohých chudších zemí, v nichž není rozvinutý bankovní sektor a mnohdy ani žádný přístup ke kapitálovému trhu a investicím na něm, může být bitcoin skutečně jedinou možností, jak, řečeno slovy Juraje Karpiše, přesouvat své dobré skutky. Nejeden by mohl být zaskočen tím, kolik takových lidí dnes je.
„Koncepce a technologické nedostatky bitcoinu však zpochybňují jeho využití coby platebního prostředku: skutečné bitcoinové transakce jsou těžkopádné, pomalé a drahé.“
Denně můžeme sledovat vývoj pro složitějšími technologiemi nepolíbeného laika naprosto ohromujícího konceptu Lightning Network. Navzdory tomu, že projekty postavené na této tzv. druhé vrstvě vznikají opravdu každou chvíli, a to dokonce i v našem malém českém prostředí a že značná část bitcoinové komunity upřela veškerou svoji pozornost právě tomuto fascinujícímu fenoménu, mám pocit, jako by Lightning Network zůstala být pro kritiky bitcoinu zcela neznámá. Ano, na základní vrstvě mohou být transakce velmi drahé i pomalé, tyto problémy se však snaží řešit nadstavba nad touto sítí, která naopak umožňuje okamžité transakce s téměř nulovými poplatky; ostatně název samotný nasvědčuje tomu, že jsou ony převody jednotek bitcoinu (respektive sats) bleskurychlé. Bylo by chybou rozporovat, že Lightning Network je ještě ve svém vývoji a čas od času jsou s ní kdejaké potíže. Avšak domnívám se, že autoři článku tento koncept jako takový vůbec nezaregistrovali.
„Bitcoin nebyl nikdy ve větší míře používán k legálním transakcím v reálném světě.“
Jen stěží bychom hledali méně platný předsudek vůči bitcoinu, a to navzdory skutečnosti, že je kolem něj několik sporných témat a možných budoucích problémů, na které se oproti těmto, odpusťte mi prosím následující expresivitu, bludným frázím vyplývajícím z absolutní neznalosti těch nejelementárnějších principů bitcoinu vůbec neupozorňuje a množství diskusí, je vzhledem k jejich závažnosti a možným nepříjemným úskalím neúměrně málo. Dle statistik, kterými nyní disponujeme, třebaže zdaleka nejsou dokonalé (vzhledem k různorodosti právních systému jednotlivých zemí, a především neschopnosti vystopovat veškeré transakce sloužící k nekalým účelům), je počet plateb za nelegální zboží či služby minimální, nepatrný vůči celkovému množství transakcí s bitcoinem. Ponechme nyní stranou, zda to, že je jistá činnost nelegální a priori znamená, že je i nelegitimní a nemorální. I tak je totiž tato výtka naprosto neplatná. Chainanalysis uvádí, že podíl nelegálních transakcí na těch celkových je za letošní rok pouze 0,15 %, což je historicky nejméně. Tato data bych bral s určitou rezervou, je ovšem zjevné, že se jedná o zanedbatelné množství.
Vžijme se nyní na chvíli do kůže kriminálníka. Chceme spáchat jistý závažný trestný čin. Pro jednoduchost příkladu uvažujme pouze dva způsoby platby za statek protistrany. Tou první možností jsou fiat měny, přesněji řečeno oběživo. Naplníme tedy nenápadný kufřík hotovostí a potkáme se se spolupachatelem. Předáme mu jej a odcházíme s úsměvem na tváři z úspěšného obchodu, nehledě na to, jak zavrženíhodný mohl tento čin dle ostatních být. Jediné neodmyslitelné riziko, kterému jsme zde čelili, byly nedokonalé informace ohledně jednání protistrany – mohl nás podvést, udat či dokonce zabít. Pokud byl onen účastník převodu vlastnických práv důvěryhodný a měl motivace nás díky dlouhodobé spolupráci, těžce vybudované reputaci nebo jen dobré morálce, slušnosti a poctivosti nepodvést, pak obchod proběhnul bez sebemenších problémů. Za zmínku stojí také to, že tato transakce byla plně anonymní, P2P a po uplynutí určité doby i zpětně nevratná.
Druhou možností poskytnutí finanční protihodnoty je bitcoin. Ten je čistě digitální, a proto není nutné se s onou osobou fyzicky potkat. „Skvěle, máme o riziko méně!“ leckoho v tuto chvíli mohlo napadnout. Ale pozor, tato lehkomyslnost by se nám mohla stát osudnou! S placením bitcoinem za zákonem zakázané zboží se pojí další problémy, a to mnohem významnějšího charakteru. Do transakce bychom se mohli pustit s mylným přesvědčením, že je bitcoin anonymní. Jenže běda! To ani zdaleka není pravda!
Na blockchainu sice nejsou přímo vedle veřejné adresy přiřazena jména držitelů těchto prostředků, avšak stačí sebemenší pochybení, omyl, při kterém zaplatíme za zboží ve fyzickém světě, a sen o absolutní anonymitě se záhy rozplynul v obrovské zklamání. Navíc, a to zdvořile prosím neopomeňme, tato transakce bude ve veřejně dostupné a snadno získatelné databázi navždy viditelná komukoli, kdo se rozhodne zapátrat v její nezměnitelné historii.
I když je silně nepravděpodobné, že by bylo někdy v budoucnu možné pouze na základě bitcoinové adresy k ní přiřadit i jméno vlastníka bitcoinů, stopa, že byla transakce provedena, není dočasná, nýbrž trvalá a také neodčinitelná. Nikdy nevíme, jaké technologie budou hýbat světem v časech zítřejších, a proto není zodpovědné ani racionální takové chování, při kterém konáme ilegální aktivitu a potenciální důkaz o uskutečnění této transakce necháváme dostupný s teoretickou možností její zpětné dosledovatelnosti a získání klíčových informací k prošetření tohoto činu. Nedovedu si představit, za jakých okolností bychom se my, jakožto nemilosrdní kriminálníci, uchýlili k takové nerozumnosti, dovolím si říci až bláznovství v podobě platby pseudonymním bitcoinem za statek protistrany. Nechám na představivosti čtenáře a jeho znalostech výše nastíněných motivací, kolik pachatelů spíše využívá oněch výhod hotovosti než bitcoinu. Suma sumárum drtivá většina kriminálních aktivit je z pochopitelných důvodů financována právě státními měnami, a tudíž tento argument ECB není vůbec validní.
„Bitcoin však není vhodný ani jako investice. Nevytváří peněžní toky (jako nemovitosti) ani dividendy (jako akcie), nelze jej produktivně využívat (jako komodity) ani poskytovat sociální výhody (jako zlato). Tržní ocenění bitcoinu je proto založeno čistě na spekulaci.“
Zde nemohu nesouhlasit. Bitcoin jako takový skutečně negeneruje výnos v podobě peněžních toků, nelze jej proto považovat za investiční instrument. Jenomže to od peněz přece není vyžadováno. Nejednoho čtenáře může zaujmout a v tutéž chvíli i zarazit kontradikce a logická nedůslednost mezi tezí, že „Bitcoin byl stvořen za účelem překonání stávajícího měnového a finančního systému.“ a výtkou, že bitcoin nevytváří toky příjmů a lze jej využít pouze k peněžním (mezisměnným) účelům. Ano, pokud bereme v potaz definici investice jako účast na výrobním procesu, který dotyčnému soustavně vytváří příjmy vyplývající ze spoluvlastnění produktivně využívané kapitálové zásoby k výstupům oceněným na trhu ziskem, nelze bitcoin v tomto duchu za ni považovat a za poptávkou po něm stojí jen spekulace na to, že se podaří toto aktivum prodat někomu jinému za cenu vyšší. Nu dobrá, můžeme dát za pravdu tomu, že je bitcoin spekulací, ale musíme si uvědomit, že zde se přece neukrývá jeho hodnota ani význam. Ta má podobu, jak jsem uváděl výše, snahy o demonopolizaci peněz. Myslím si, že vyčítat bitcoinu to, že je jeho ocenění založeno čistě na spekulaci a v tentýž moment tvrdit, že jeho účelem je přechod na decentralizovaný peněžní systém s dopředu známou výší jeho zásoby, je ve vzájemném rozporu, a proto nehodlám věnovat další prostor zpochybnění relevance tohoto postoje.
„Velcí investoři do bitcoinu mají ty největší motivace udržovat euforii.“
Je-li hlavním záměrem nákupu bitcoinu určitým subjektem spekulace na jeho vyšší cenu, je nad slunce jasné, že daný jedinec má motivace k tomu udělat vše proto, aby zachovával optimismus, a tím se snažil zvrátit negativní sentiment trhu. Chcete-li něco prodat někomu dráž, pak máte opravdu silný sklon k udržování, respektive zvyšování poptávky po vámi drženém aktivu. Nerozumím však tomu, proč by to měla být „chyba“ nebo negativně hodnocená vlastnost specificky bitcoinu. Tyto incentivy, přesněji řečeno finanční motivace platí u všech různých druhů aktiv. Navíc člověk má přirozenou tendenci myslet si a věřit v to, co si přeje – to zaslepuje jeho rozvážnost a mnohdy eliminuje logickou stránku uvažování. Tudíž ani nemusí ostatním lhát, zdrojem jeho optimismu nemusí být žádný špatný úmysl, jen nesoudnost pramenící v chamtivosti. Stejné motivace stojí za tím, že někteří velcí investoři financují své zájmy u zákonodárců a regulačních orgánů, což je záhy se objevující další bod kritiky bitcoinu ze strany ECB.
„Přesvědčení, že je třeba dát prostor inovacím za každou cenu, tvrdošíjně přetrvává.“
Ne všichni zastávají pozici, z níž volají po státních regulacích a aktivní vládní podpoře celého prostředí kryptoaktiv. Kořeny bitcoinové komunity se rozrostly z živné půdy rakouské ekonomické školy, která naopak rezolutně odmítá neopodstatněné intervencionistické politiky státu a jeho neustálé vměšování se do procesu podnikatelského objevování, jež pokřivuje tržní mechanismy. Po vzoru znamenitého hesla klasického liberalismu, laissez faire, by bylo dle tohoto ekonomického směru optimální politikou státu nečinnost, lépe vyjádřeno, aby vůbec nezasahoval do tohoto prostředí a nesnažil se o jeho řízení pomocí svého mocenského aparátu. Dlouholetý člen bankovní rady ČNB a brilantní ekonom, Mojmír Hampl ze své pozice v nejvyšší měnové autoritě ČR vždy razil vůči bitcoinu striktně liberální princip, jenž byl vždy shrnut do následujících slov: „nepomáhat, nechránit, neškodit, nevodit za ruku“. A dle mého osobního názoru je tohle přesně ten postoj, který by měly centrální banky a vlády k neustále se vyvíjejícímu dynamickému prostředí bitcoinu a kryptoaktiv zastávat.
„Odhaduje se, že těžba bitcoinů spotřebuje ročně elektřinu srovnatelnou s Rakouskem.“
A je to tu zase! Argumenty o neekologičnosti bitcoinu se vyvracejí snad nejtíže ze všech. Zčásti je to způsobeno i tím, že někteří mají tak pevnou emoční vazbu k životnímu prostředí, že jen stěží lze s nimi vést účelnou a věcnou diskuzi. Toto téma bylo vyčerpávajícím způsoben detailně rozebráno jinými autory, pokusím se tak zde být velmi stručný. Prvně se musíme zamyslet nad tím, proč se spotřebovává při těžbě bitcoinu elektrická energie v tak masivní míře, jež je srovnatelná se spotřebou elektřiny domácností ne zrovna nejmenších zemí. Ta je cenou za bezpečnost – nemožnost cenzurovat transakce či změnit předem stanovená pravidla sítě jako třeba měnovou politiku. Je zřejmé, že když nepochopíme přínos bitcoinu, budeme náchylní k tomu jej odsoudit minimálně z titulu toho, v jaké míře „plýtvá“ elektrickým proudem. Z řad povrchních pozorovatelů zaznívá: „Vždyť je to zbytečné, a ještě to žere hromadu proudu!“ Ovšem s onou nešetrností k životnímu prostředí to není tak žhavé, jak se na první pohled může zdát.
Těžaři jsou producenti jako všichni ostatní. Snaží se získat co nejvíce za co možná nejmenších nákladů a u toho naráží na nemilosrdné požadavky spotřebitelů, kteří mají také své individuální preference, jež se snaží svým jednáním uspokojit. Jinými slovy na trhu všichni maximalizují především svůj vlastní zisk a těžaři bitcoinu nejsou žádnou výjimkou. Výrobci však rozhodně nejsou vykořisťovateli, jak bývá často chybně uváděno, kteří by drsně veleli spotřebitelům. Spotřebitelé jsou zcela suverénními jedinci, a naopak ztělesňují Damoklův meč, který se nebezpečně vznáší nad producenty, který, v případě, že neberou ohled na zájmy spotřebitelů, je schopen okamžitě uštědřit smrtelnou ránu. Ale to jsem lehce odbočil…
To, co je však na činnosti těžařů specifické, je jejich flexibilita – svůj výpočetní výkon dokáží přemístit během chvíle, a to i do míst jiným odvětvím nepřístupných. Ty totiž, na rozdíl od těžařů, ke své aktivitě vyžadují i jiné kapitálové statky než pouze elektrický proud. Není žádným překvapením, že těžaři vyhledávají ty nejlevnější zdroje elektrické energie. Kde se tyto zdroje nachází? Povětšinou v odlehlých oblastech, kde zůstávaly po dlouhou dobu nevyužity. Těžaři tak zcela racionálně využívají přebytkových zdrojů elektřiny, které by jinak ležely ladem. Již dnes bitcoinoví těžaři čerpají elektřinu primárně z obnovitelných zdrojů. Ačkoli je to tak trochu kontraintuitivní, těžební pooly mohou být pro životní prostředí dokonce i přínosné. Uveďme jako zářný příklad tzv. gas flaring. Ve stejných ložiscích, kde se nachází ropa, najdeme i zemní plyn. Ten se při těžbě ropy uvolňuje jako nežádoucí produkt. Kvůli vysokým ekonomickým a logistickým nákladům na jeho transport, dochází k jeho spalování, a to protože se jedná o poněkud bezpečný, leč značně nešetrný a znečišťující způsob jeho likvidace. Methan, který se takto neúčinně spaluje ve flérách, je jedním z nejvíce škodlivých skleníkových plynů, jehož emise významně přispívá ke globálnímu oteplování.
Jedním ze způsobů, jak zamezit tomuto nehospodárnému, rozmařilému, a hlavně životnímu prostředí nesmírně ubližujícímu spalování, je k údivu mnohých právě bitcoinová těžba. Postup je ve zkratce takový, že se zemní plyn čerpá do generátoru, kde se v kontrolovaném prostředí spaluje a vyrábí z něho elektřina. Tato elektřina se pak používá k pohonu strojů, které těží bitcoiny. Díky této technologii lze zredukovat množství vypouštěného methanu na úplné minimum. Pozoruhodné je přitom to, že je to pro všechny zúčastněné strany velice výhodné – jak pro majitele ropných vrtů, těžaře, kteří tím získávají přístup k levnému elektrickému proudu, tak i pro životní prostředí, jež nemusí trpět vlivem volného spalování methanu.[1][2][3]
Další problém, který spatřuji ve zprávě ECB je to, že věta „Odhaduje se, že těžba bitcoinů spotřebuje ročně elektřinu srovnatelnou s Rakouskem.“ ve čtenářisama o sobě navozuje pocit, že tím chtěl autor implicitně naznačit, že se jedná o něco špatného a že bychom neměli připustit využití elektřiny k takovému podřadnému účelu – minimálně by si z ní mohl tyto normativní závěry nejeden čtenář vyvodit. Je nutné se zde na alespoň krátký moment pozastavit a zarazit nad absurditou tohoto sdělení. Staví nás totiž do pozice plánovače, který pro celou společnost určuje, který zdroj se smí a nesmí využívat a/nebo definuje jistou hierarchii užitečnosti jeho jednotlivých implementací ve výrobních procesech.
Je doufám jasné, že kvůli různorodosti preferencí lidí nelze na centrální úrovni sestrojit jejich agregovaný žebříček a řídit se jím. Zda je konkrétní užití zdroje užitečné, závisí jen a pouze na tom, jakou hodnotu mu jednotlivec subjektivně přikládá. Těžko bychom hledali vnitřní konzistenci v tvrzení, že bitcoin je zbytečný, a proto by se měla zakázat jeho těžba, přesněji řečeno přestat „plýtvat“ elektřinou.
Co už tedy zbytečné není? Kde vymezit onu hranici? Potřebují domácnosti spotřebovávat tak obrovské množství elektřiny během období Vánoc na světelnou výzdobu? Je správné to, kolik elektřiny se používá při osvětlení významných sportovních událostí? Podobných příkladů napadne váženého čtenáře jistojistě celá řada.
Nechceme-li ustrnout v tomto nekončícím bludném kruhu na věky věků, musíme konstatovat, že jedině trh a na něm svobodně konající aktéři dokáží svým jednáním vysílat výrobcům signál, zda svoji roli podnikatele plní správně – je-li výstup jejich výroby hodnotnější než zdroje, které k uzrání těchto statků byly umořeny. Největší těžařské společnosti jsou dlouhodobě ziskové, takže toto odvětví očividně využívá zdrojů efektivně. Otázku, zda taková činnost může plodit externality, zde bohužel není v rámci úzce vymezeného prostoru možné zodpovědět, ovšem je bezpochyby zajímavá.
„Negativní dopad na vztahy se zákazníky a poškození pověsti celého odvětví by mohly být obrovské, jakmile by investoři do bitcoinu utrpěli další ztráty.“
…zaznívá bezprostředně po krachu burzy FTX. Jako by si bitcoin neprošel mnohem dramatičtějšími obdobími. Jako by pád FTX byl tou nejzávažnější událostí, která se v tomto proměnlivém prostředí udála. Vzpomeňme si, že se bitcoin v roce 2013 dokázal vypořádat s dopadením a zatčením Rosse Ulbrichta (který byl známý pod pseudonymem Dread Pirate Roberts) – zakladatele prvního dark marketu jménem Silk Road. Nákup nelegálních látek na tomto tržišti byl jedním z prvních využití a v té době i největším využitím technologie bitcoinu, proto jej zastavení provozu této webové stránky ohromně zasáhlo. A hned následující rok si bitcoin prošel bankrotem burzy Mt.Gox, která tehdy zprostředkovávala téměř tři čtvrtiny obchodů s ním. Neopomeňme ani na tzv. Válku o bloky (The Blocksize War) mezi lety 2015–2017, kdy byla komunita rozpolcena na dva tábory, jež se neshodovaly v tom, zda by se měla zvýšit kapacita bitcoinových bloků, a to vyústilo až v samotné rozštěpení bitcoinového blockchainu na dvě zpětně nekompatibilní databáze, z níž ta původní dalece upozadila tu s většími bloky (Bitcoin Cash).[4] Bitcoin všechny tyto problémy přežil a vzešel z nich silnější než kdy předtím. Poškodily tyto události pověst bitcoinového odvětví? Ano, z velké části určitě narušily jeho dobré jméno a stály za razantním poklesem jeho ceny. Ovšem neshledávám žádný smysluplný důvod, proč by se přes nynější potíže s definitivním ukončením podvodných praktik FTX neměl bitcoin přenést s lehkostí sobě vlastní. Takže až zase uslyšíme, jak bitcoin opět mnozí označují za mrtvý (anebo že si, jak tvrdí ECB, „… prochází uměle vyvolaným posledním záchvěvem před cestou do bezvýznamnosti …“), mějme na paměti, že byl již dávno odepsán a shledán neživým, a že není důvodu, navzdory opačnému přesvědčení velké části jeho kritiků, proč by se s takovou drobností, z pohledu jeho divoké, byť krátké historie, neměl vypořádat.
[1] https://www.worldbank.org/en/programs/gasflaringreduction/gas-flaring-explained
[2] https://www.mdpi.com/2227-9091/10/6/127
[4] Stroukal, Dominik; Skalický, Jan: Bitcoin a jiné kryptopeníze budoucnosti (historie, ekonomie a technologie kryptoměn, třetí rozšířené vydání). Grada Publishing 2021.
