Omezí Evropská unie naše občanská práva?
Je několik závažných důvodů, proč by 1. květen 2004 měl být spíše dnem smutku než bujarých oslav. Každá organizace v sobě nosí ideje, na nichž vznikla. A Evropská společenství vznikla jako výslednice partikulárních zájmů a tuhé regulace několika trhů, a to přes všechnu oficiální propagandu o liberálních idejích a mírotvorných aktivitách. Šlo hlavně o dirigování zemědělství a těžkého průmyslu (tj. ocelářství, těžby uhlí a jaderného průmyslu). S takovým dědictvím lze těžko vytvořit něco, co by mohlo rozšiřovat individuální svobody.
Stejně tak, když se podíváme na poslední proces rozšiřování, je to ukázka politického oportunismu té nejhorší kategorie. Pokud by se konala referenda o rozšíření unie ve stávajících členských státech dnes, pak by nejspíš většina dopadla pro proces rozšiřování špatně. Proto se raději nekonala. Konala se pouze v přistupujících státech a v jejich průběhu došlo k porušení snad všech pravidel rovné politické soutěže.
Záplava regulací
Ve státním zájmu a za státní peníze probíhaly masivní kampaně pro vstup, a to i po stanovených zákonných limitech. V nutných případech dokonce takové porušování posvětil Ústavní soud (Slovensko). Skupiny protestující proti vstupu neměly ani zdaleka takový přístup do státem ovládaných médií či soukromých médií pod státní licencí, a hlavně neměly nárok ani na zlomek státních peněz poskytnutých těm společnostem a sdružením, jež agitovaly pro vstup.
Vedle těchto procedurálně-technických, byť významných aspektů vzniku Evropského společenství (ES) a posledního procesu rozšíření je tu ještě jeden rys vstupu do EU, který si možná mnoho lidí ani neuvědomuje, i když se s ním setkáváme téměř denně. Vstup do EU s sebou přinese sám o sobě růst vládních regulací, nesmyslných nařízení a zásahů státních úředníků do života a stejně tak růst daní a povinných poplatků. Důvodem je vytvořená a dnes ustálená praxe odůvodňování nových zákonů, vyhlášek a jiných předpisů. Do doby, než jsme oficiálně začali přistupovat k EU a takzvaně přejímat a přizpůsobovat se jejímu právnímu řádu (tedy přesně řečeno acquis communitaire), většina zákonných a podzákonných opatření musela být nějak odůvodněna a často se diskutovalo nad logikou navrhovaných předpisů. Samozřejmě se jich schvalovalo nadbytečné množství a regulací bylo extrémně mnoho, a to zejména kvůli soukromým zájmům politiků a za nimi stojících zájmových skupin, ale určitá blokační pojistka tu byla zdravý rozum. To s procesem vstupování do EU naprosto padlo.
Ať již úředníci schválí naprostý a nelogický nesmysl, pokud je odůvodněn vstupem do EU, pak se nad jeho logikou a smyslem již nediskutuje.
Stačí si přečíst důvodovou zprávu k návrhu jakéhokoliv zákona. Prostý test logiky a potřebnosti vymizel a ke všemu tomu se naši úředníci vládou počínaje naučili a mnoho let již používají jeden trik: s požadavky kladenými EU a jejím právním řádem míchají svoje zájmy, požadavky a úsluhy svým klientům. A dohromady to prodávají jako požadavky Bruselu.
Asi mediálně nejznámějším je případ vyhlášky ministerstva zdravotnictví ohledně balení koblih. Dobrým příkladem je i poslední novela zákona o DPH, která sice částečně aplikuje bruselské požadavky a mění režim výběru DPH při dovozu a vývozu v souvislosti se vstupem, ale především je o zvyšování daní. Tento proces slučování Evropou vynucených právních úprav a domácí produkce probíhá v masivním měřítku již zhruba od roku 1998. To znamená, že v souvislosti s tzv. harmonizací našeho právního řádu s evropským právem jsme si zaplevelili náš právní řád množstvím nesmyslných regulací, které po nás Brusel ani nechtěl, jenom se jaksi hodily někomu doma.
Úředníci jsou všude stejní
Uvědomme si, že ani bruselské normy nejsou ničím jiným než výsledkem boje lobbistů a vlastních zájmů tamějších úředníků. Pouze je to tak daleko a v prostředí pro nás natolik cizím, že naše média o evropském uplácení, skandálech, cynismu a aroganci tamnějších úředníků, lobbistických organizací a neuvěřitelném mrhání veřejnými zdroji informují jen občas, a to ještě útržkovitě. Musíme se zbavit iluze, že evropští úředníci a politici jsou lepší než ti naši. Vždyť jsou jedni z nich, jen s tím rozdílem, že zpravidla umějí dva jazyky, chodí mnohem lépe oblečeni a mají mnohem suverénnější vystupování. A jsou navíc relativně daleko od kontroly domácích médií. Spojitost s daněmi, za než si velmi dobře žijí, je vzdálenější než u domácích politiků, kteří daňové zákony koneckonců schvalují. Naopak, peníze které rozdělují evropští politici a úředníci, jsou lépe vidět. To vše opět spíše indikuje, že politika na úrovni EU je ještě mnohem horší než na národní úrovni.
Bylo by velmi naivní domnívat se, že je tomu jinak. Typickou ukázkou tohoto procesu je snaha o vznik tzv. evropské ústavy. Samozřejmě, že se vstupem do EU nenastane žádná tragédie, avšak definitivně tak potvrdíme své směřování ke stále větší státní kontrole života ve všech jeho aspektech – tj. proces ztráty osobních svobod od ekonomických až po politické. Tento proces zotročování státu evropským nadstátem bude postupný, neboť téměř nikdy v historii neztratili lidé svoji svobodu celou najednou, ale pouze postupně. Doufejme, že nedopadneme jako ta pověstná žába v ohřívající se vodě, která si nevšimne stoupající teploty a uvaří se. Příliš nadějí však s ohledem na historické zkušenosti není.
