Politika nás dělá horšími – a to nejvíce o vánočních prázdninách.
„Jestli můj šílený strýček z Bloku proti islámu řekne ještě něco o muslimech nebo o Paříži, převrátím stůl s večeří, odejdu do svého dětského pokoje a budu listovat starými vydáními Bravíčka.“
„Co to dělá ta levičácká škola našemu klukovi? Neměli bychom ho tam znova pouštět.“
„Proč jste takoví zapšklí, mami a tati? Existuje vůbec něco, co není Kalouskova chyba?!?“
Vítejte v české vánoční tradici. Ke kaprovi a bramborovému salátu se nyní jako příloha podává politické překřikování, obzvlášť po několika panácích vaječného koňaku.
Problém je samozřejmě v tom, že „oni“ to nechápou. Jak by mohli? Mozky mámy s tátou by mohly být přímo napojeny na Televizní noviny na Nově tak, jako to měli v Matrixu. Pravdoláskařské univerzity jsou oddělené od reality stejně hermeticky jako Severní Korea. A ani mi nepřipomínejte strejdu Vaška, jehož vesnický světonázor je divnou směsicí strachu z ruské okupace a požadavku na vyšší zemědělské dotace.
Jak můžete očekávat, že budete žít v jednom státě s lidmi, kteří volí fašisty, zatímco vy volíte liberály? Když oni žijí ve falešném světě vytvořeném médii, která slouží svým vlastním zájmům, a vy žijete v realitě? Pravděpodobně bude nejlepší, když si dáme dvojnásobnou dávku toho vaječného koňaku a potřetí se podíváme na Popelku.
Ale není to „jejich“ chyba, je to chyba politiky – přesněji politizace dalších a dalších důležitých a nesmiřitelných hodnot. Česká republika je hluboko rozděleným národem střetávajících se hodnot částečně proto, že politika nás takové stvořila. Ať jste na jakékoliv straně politického spektra, nadešel čas přestat nesnášet hráče a začít nesnášet samotnou hru.
Bylo to tu takové klidné, progresivní zákoutí, než se sem nastěhovali. Se svými nárazníky oblepenými slogany jako „Islám v ČR nechceme“ a „Zeman 2018“ tu vyčnívali jako sparťani v Edenu. Pak začali chodit na třídní schůzky a začali požadovat změny ve výuce. Méně environmentalismu, více národního obrození. A další se k nim přidali, dřív se možná obávali promluvit nahlas. Teď tu máme politický boj o školní osnovy a dva sousedské večírky: jeden pro modré a jeden pro červené. Přátelé jsou teď nepřáteli, děti si spolu nesmějí hrát. Ale proč sem museli přijít a snažit se ovládnout vzdělání vašich dětí?
Odpovědí je, samozřejmě, protože politika ovládá vzdělání. A dokud je ovládat bude, jinak to ani být nemůže. Vzdělání budoucích generací je příliš důležité. Než abychom nechali kontrolu nad vzděláním jednotlivým rodičům, dali jsme kontrolu těm, kdo dokážou nalákat 50 % + 1 hlas. A protože výsledky jsou hra s nulovým součtem – co jedna strana vyhraje, to druhá ztratí – jsou sázky o to vyšší. Takže lidé se dohadují ne proto, že by chtěli, ale protože musí.
Jako v každé jiné hře vytváří pravidla přístup a strategie hráčů. Hoďte dva bratry do Kolosea na gladiátorský zápas na život a na smrt a bratrská láska rychle vyprchá. Hoďte sourozence, sousedy nebo přátele do politického světa, který čím dál více řídí naše nejhlubší hodnoty, a láska a péče se rychle vymění za zášť.
Ve většinovém volebním systému je to ještě horší. Tento volební systém prvního na pásce předělává kontinuum možností do binární volby. Tím vnucuje černobílé myšlení do světa, který má většinou povahu mnoha odstínů šedi. Týmy (politici), roztleskávačky (komentátoři) a fanoušci (voliči) se soustředí kolem uměle schizmatického světonázoru.
A odtud to převezme naše zaujatost. Teď, když jsme vytvořili problém – „která skupina 50 % + 1 bude řídit vzdělání každého?“ – vnutili binární volbu – „budeme učit buď stvoření, nebo evoluci“ – a vytvořili týmy, které se shluknou kolem těchto řešení – „jste popírač vědy, nebo podporovatel vědy?“ – se naše prehistorické a sobě sloužící mozky dají do práce a ujistí nás, že jsme na straně spravedlnosti a pravdy. Nejpopulárnějšími komentátory a politiky se stanou ti nejostřejší a nejdogmatičtější z nich, kteří krmí náš smysl pro spravedlnost jako kazatelé v sektě.
To je váš mozek při myšlení o politice a toto jsou lidé, které přepolitizovaný svět vytváří. A je to nevyhnutelné, pokud bude politika pokračovat v přebírání dalších našich nejhlubších, nerozdílnějších hodnot.
V klasicky liberálních a libertariánských principech je cílem poskytnout svobodným a rozdílným lidem operační systém k tomu, aby spolu mohli namísto soupeření úspěšně spolupracovat a vytvořili tak Minecraft lidské geniality a rozkvětu, nikoliv boj na život a na smrt ve stylu Call of Duty. Omezení rozsahu politického rozhodovacího procesu vytváří jeden typ vzájemného odzbrojení – „Nebudu se snažit určovat tvoje vzdělání nebo zdraví, když ty se nebudeš snažit určovat moje.“
Minimální vláda má vedle nižšího zadlužení, méně obsazených vězení a méně militarizované policie i další výhody. Může také zachránit vaši rodinu.
Do češtiny převedl Martin Pánek. Překlad poprvé vyšel v časopise Laissez Faire.
