Tomáš Řehák, Tomáš Temer
Nepochybně se to zdá absurdní mnohým z vás. Avšak něco podobného se stalo několika Slovenským občanům, kteří se jedno ráno probudili a vskutku takový dopis ve svých schránkách našli. Dopis ale nepřišel od organizovaných kriminálních živlů, potenciálních maniaků nebo jiných zločinců, ale od společnosti pověřené vybíráním opožděných koncesionářských poplatků Slovenskému rozhlasu (SRo).
Pro občany přicházející ze západních zemí je veřejné rádio určitě absurdní věc, avšak pro Středoevropany je to nepříjemná realita. Obzvláště zarážející vlastnost státem vlastněného rozhlasu je to, že není placeno nepřímými daněmi. Ve skutečnosti, je placeno drze přímo z peněženek občanů. To znamená, že když jste Slovenský občan s trvalým bydlištěm na Slovensku, musíte platit za to, že vlastníte rozhlasový přijímač. To vytváří dojem, že ve skutečnosti si kupujete přístup k rozhlasu. Tato představa je stejně absurdní, jako kdybych žádal od svého souseda poplatek za možnost dívat se do mé zahrady. Koncesionářské poplatky jsou tak ve své podstatě daně jako jiné.
Zastánci veřejného rádia se obávají, že privatizace SRo by nejspíše posloužila úzkoprsým a sobeckým zájmům kapitalistických „parazitů“ a už nikdy více by nesloužila zájmům společnosti. Přesto zastánci tohoto argumentu přehlížejí fakt, že profitem orientující se chování jednotlivců je především založeno na uspokojení spotřebitelů. Jestliže někdo chce vydělat, potřebuje uspokojit něčí potřebu. Momentální popularita SRo podporuje argument, že sobecké chování by se snažilo uspokojit více posluchačů a také veřejný zájem lidu.
Často se tvrdí, že veřejný rozhlas má jedinečnou schopnost uspokojit potřeby menšin. Avšak otázka stále zůstává: má veřejně vlastněné rádio (ve vlastnictví nikoho) mimořádný zájem uspokojit vůbec někoho? Vždycky jsem si myslel, že když něco vlastním, jsem ochotný se o to více starat, než když je to veřejný majetek. Jsou manažeři odměněni za kvalitu vysílání nebo jsou potrestáni za vysílání „odpadu“? Jestliže jsem nespokojen se službami SRo zaplatím stejný poplatek, jako když si ho vůbec nenaladím. Co motivuje manažery SRo reagovat na potřeby menšin, když vlastníkem SRo je každý a vlastně nikdo?
Navíc se věří, že SRo zachovává národní a kulturní hodnoty Slovenského národa. Co racionálního vede SRo prohlašovat, že něco má kulturní hodnotu a něco ne? Mýlím se, když si myslím, že kulturní hodnoty jsou sdíleny lidmi? Vzhledem na to, že SRo je povinně dotován občany, jsou hodnoty, které jsou vynucené SRo, všeobecným vyjádřením společnosti? Když neexistuje zpětná vazba mezi posluchači a SRo, je velmi pravděpodobné že SRo nezachovává hodnoty, ale uměle je vytváří.
Lidé, kteří odmítli platit pravidelné poplatky, byli známým způsobem potrestáni. Nicméně, málokoho zajímal důvod jejich nespokojenosti. Málokterý úředník si položil otázku: „Opravdu potřebujeme veřejné rádio, a jestli ano, proč nemáme veřejná pekařství, veřejné aerolinie, veřejné pivovary nebo veřejné automobilky?“ Namísto uvažování o těchto otázkách se úředníci rozhodli použít pravomoc k získání toho co jim „patří.“ Ignorance těchto úředníků je natolik velká, že se ani neobtěžují uvést důvody na zaplacení koncesionářských poplatků a jenom suše konstatují, že „jde o zákonnou povinnost.“
Jestli obránci veřejných služeb, a veřejného rádia obzvláště, nesouhlasí s ani jedním argumentem proti veřejným statkům, potom alespoň tento jeden by je mohl přesvědčit. Koncesionářské poplatky SRo jsou absolutně vynucené. Státní povolení na tomto faktu nic nemění a poplatky zůstávají kolosálním aktem legalizace kriminální aktivity. Způsob využití poplatků je stejně irelevantní jako je nepodstatné co zloděj udělá s lupem. Jestliže by veřejný rozhlas byl skutečně tak důležitou institucí, potom by lidé za takovou službu platili dobrovolně. Vše co bylo řečeno, platí i o Českém rozhlasu a jeho službách, které si „dobrovolně kupujeme“ v České republice.
Zaexperimentujme! Zprivatizujme Slovenský i Český rozhlas a posuňme se k o něco svobodnější společnosti.
