Prodej energetik vynese maximálně 100 miliard
Vláda oznámila svůj záměr privatizovat do konce letošního roku ČEZ a šest regionálních distributorů elektřiny. Časově je to velmi ambiciózní plán. Ještě ambicióznější jsou však představy o ceně, které předkládá ministerstvo průmyslu. Naposledy je zopakoval Grégrův náměstek Zdeněk V orlíček: „Podíváte-li se na roční výnosy české energetiky, pak vám například 300 miliard už nebude připadat tak mnoho. “ (Malý Velký třesk, Respekt č. 9/2001). Vorlíček také zapochyboval o odhadech analytiků, kteří podle jeho dojmu „svými veřejnými prohlášeními vytvářejí pro investory podmínky k tomu, aby je nákup stál co nejméně“. To je hozená rukavice. Tipovat cenu ČEZ je dnes jako porcovat kožich medvěda, který ještě běhá po lese. Existují však jednoduchá oceňovací pravidla, jež jsou sice schematická, ale poskytují řádově správné výsledky. A podle nich je 300 miliard opravdu mnoho.
Temelín jako riziko
Investor kupuje podnik ze zištných důvodů – u ČEZ a regionálních distributorů tomu není jinak. Proto ho zajímá především možný výnos z podniků. To není jen hospodářský zisk, ale také výtěžek z pozdějšího prodeje podniku nebo jeho části. Pokud budeme velmi optimističtí, můžeme předpokládat, že nový vlastník může z ČEZ získat asi 10 miliard korun ročně (a tato částka je vzhledem k ziskům z předchozích let opravdu nejvyšším možným odhadem) a ze šesti distributorů dohromady maximálně 5 miliard ročně. V úvahu ale musíme brát také proměnu peněz v čase – jedna koruna dnes má jinou hodnotu než jedna koruna za pět let. Budeme-li počítat s diskontem 10 % (tj. 1 Kč za rok má v současnosti cenu 90 haléřů), pak budou investoři ochotni za celý konglomerát zaplatit nejvýše 150 miliard. Z hlediska investorů vnáší do věci nejistotu jaderná elektrárna Temelín. Nikdo neví, kolik bude ještě dokončení stát a jaký postoj zaujme Německo vůči dovozu „špinavé“ elektřiny z Východu (zvlášť pokud se majitelem ČEZ stane Electricité de France). Tím se úměrně snižuje cena, kterou bude kupec ochoten zaplatit. S ohledem na výši rizika, které spočívá v liberalizaci trhu, vysoké politizaci odvětví a obrovském převisu nabídky elektřiny nad poptávkou, se realistická suma pohybuje okolo 100 miliard za celou elektroenergetiku. Z toho na samotný ČEZ by připadlo asi 67 miliard. Tato hodnota se velmi blíží tržní kapitalizaci ČEZ (neboli ocenění jeho akcií na burze). Cena akcií ČEZu dlouhodobě kolísá okolo jejich nominální hodnoty. S trochou nadsázky lze říci, že se třese podle toho, jak vibruje potrubí a turbína v Temelíně. Dnes obchodníci s cennými papíry na pražské burze oceňují ČEZ zhruba na 60 miliard.
Cokoli postavíme
Jak je to možné, když vlastní jmění tohoto podniku, což je ukazatel účetní hodnoty, činí asi 120 miliard? Především proto, že účetnictví ukazuje stav v minulosti, kdežto při oceňování podniku se každý dívá do budoucnosti. Po otevření trhu už nebude platit pravidlo, které určovalo dění v energetice v průběhu posledních 80 let: „Cokoli postavíme, zaplatí zákazník. “ Naopak, dojde k naprostému obratu: „Můžeme postavit pouze to, co zaplatí zákazník. “ Právě příliš ambiciózní a rizikový investiční program ČEZu, který v letech 1993-2000 spolykal 153 miliard (polovina této částky putovala do Temelína) a který bude ještě mnoho let ukrajovat ze zisků této společnosti, je zodpovědný za nynější nízkou tržní cenu. Takové investice, které již nebudou v podmínkách volného trhu uhrazeny, se nazývají „uvízlé“ (stranded costs). Rozdíl mezi tržní a účetní hodnotou je jednou z možných definicí (byť ne jedinou) uvízlých nákladů, které by tak v případě ČEZ mohly činit asi 60 miliard. Ministerstvo průmyslu často opakuje, že se dosáhne vyšší ceny díky společnému prodeji ČEZ a regionálních distributorů. To je špatná úvaha. Už jen proto, že ČEZ a distributoři na sebe technologicky nenavazují. Je mezi nimi mezičlánek jménem Česká přenosová, který má být z ČEZ vyčleněn. Fakticky se tak nebude prodávat jeden konsolidovaný podnik, ale sedm samostatných. Závěr je tedy jednoduchý a přímočarý: cena ČEZ a šesti distribučních společností při prodeji přesáhne 100 miliard pouze za velmi příznivých okolností (když vláda investorovi slíbí něco navíc, když přestanou poruchy v Temelíně apod. ). Jakékoli úvahy o využití vyšších výnosů z privatizace elektroenergetiky na hrazení vládních programů jsou proto jen velkou iluzí, která nemá oporu ve faktech.
