Celý svět debatuje nad řešením finanční krize. Kongres zamítl plán americké vlády vyčlenit 700 miliard dolarů na odkup špatných pohledávek finančních ústavů. Někteří (v čele s prezidentem Bushem) jsou zklamáni. Jiní jsou naopak krokem Sněmovny reprezentantů potěšeni. Poměrně málo prostoru však bylo věnováno analýze odmítnutého záchranného projektu s ohledem na jeho ekonomické důsledky. Ty jsou přitom naprosto klíčové v diskusi, jak se podobným problémům propříště vyhnout. Rozhodl tedy Kongres správně?
Morální hazard
Existují různá vysvětlení vzniku právě probíhající krize. Bez ohledu na to, které z nich je pravdivé, hrají jednu z hlavních rolí důsledky existence a aktivit Federálního rezervního systému (Fed). Nízká úroková míra, za níž Fed nabízel prostředky komerčním bankám, totiž vyvolává vyšší investiční aktivitu. Jednotlivci i společnosti si začnou více půjčovat a rozjíždět nové projekty, které se kvůli levným penězům zdají být rentabilní – třeba stavět domy.
Na tom by nebylo nic špatného, kdyby se někdo jiný byl ochoten vzdát své současné spotřeby. Lidé však při tvorbě nových peněz centrální bankou nebo komerčními bankami své chování nemění, spotřebovávají jako předtím. A protože je opravdových zdrojů jen omezené množství, brzy se ukáže, že jich k dokončení nastartovaných projektů není dost. Investice nevynášejí, jak se předpokládalo, nejsou peníze na splácení půjček. Přichází recese a odstraňují se investice, které při existujícím rozložení mezi spotřebou a spořením nejsou výnosné.
Vliv levných peněz a množství půjček na nové projekty ještě umocňuje jev známý z pojišťovnictví jako morální hazard. Manažeři a akcionáři bank samozřejmě vyhodnocují rizika plynoucí z poskytnutých úvěrů a porovnávají je s očekávanými výnosy z nich. Finančníci však očekávali, že přijdou-li velké problémy, přispěchá Fed s levnou likviditou a pomůže, což samozřejmě výrazně snižuje rizika a způsobuje, že banky jsou ochotny poskytnout i takové úvěry, které by normálně neposkytly. Třeba levné hypotéky nebonitním klientům.
Příliš malé riziko
Vliv projektu konsolidační banky, který americký Kongres prozatím uložil k ledu, je zřejmý. Budoucí odhadovaná rizika by ještě poklesla, neboť by manažeři i akcionáři zcela logicky zahrnuli do svých kalkulací skutečnost, že americká vláda v případě opravdu velkého průšvihu pravděpodobně vypomůže penězi daňových poplatníků. Banky by tedy začaly půjčovat ještě rizikovějším klientům než doposud, což by jen zvýšilo šanci, že se bude podobná krize v blízké budoucnosti opakovat.
Raději znárodnit
V situaci, kdy je již krize na krku a existuje shoda o tom, že je potřeba finančnímu sektoru pomoci, je nutné hledat takové formy pomoci, jež opět zvýší uměle nízkou míru rizika. Z tohoto pohledu bych si dovolil tvrdit, že je s ohledem na budoucnost lepší společnost, jejíž krach by byl pro finanční trhy příliš nebezpečný, nejprve znárodnit. Následně ji penězi daňových poplatníků ozdravit a zase co nejdříve prodat.
Ne snad proto, že by stát byl lepším hospodářem. To opravdu není. Hrozba znárodnění ale může být Damoklovým mečem nad hlavami akcionářů. Může tak pomoci opět zvýšit nebezpečnost přehnaně rizikových úvěrů.
