Koaliční vláda sestavená na základě výsledků červnových parlamentních voleb získala důvěru Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Tímto hlasováním bylo automaticky schváleno rovněž Programové prohlášení vlády.
Toto rozhodnutí našeho zákonodárného sboru by nepochybně velice potěšilo zakladatele Populistické strany ve Spojených státech a jejího prezidentského kandidáta v roce 1892 Jamese B. Weavera. Ve své neúspěšné prezidentské kampani před 110 lety prosazoval neomezený růst peněz v oběhu a ochranu zemědělského trhu, aby bylo zabráněno poklesu cen produktů amerických farmářů. Dále požadoval progresivní růst daní z příjmu, regulaci zisků, státní vlastnictví železnic a státní řízení železniční dopravy. Tento program byl před 110 lety americkými voliči odmítnut a Populistická strana byla po čtyřletém živoření pohlcena Demokratickou stranou. Svým programem velkých a v té době nerealistických slibů se tato politická strana tak zdiskreditovala, že slovo populismus v jakémkoliv slovním tvaru se neodvažují dát do svého názvu ani ti největší političtí avanturisté. Jednoznačně pejorativní chápání tohoto pojmu se ovšem už dávno netýká jeho obsahu. To konečně dokazovaly výsledky četných voleb v mnoha zemích v průběhu minulého století. Nejinak tomu bylo i u nás v prvních volbách nového tisíciletí.
Pouze v jedné položce z pěti klíčových volebních taháků amerických populistů by se na první pohled mohla projevit nekompatibilita s novým vládním prohlášením. V prohlášení nové vlády seč skutečně nesetkáme s požadavkem progresivního růstu daní z příjmu. Je to patrně proto, že politikové za 100 let zjistili, že růst daňové sazby nemusí nezbytně vést k růstu daňových příjmů státního rozpočtu. Naopak k růstům rozpočtových příjmů daleko pravděpodobněji povede pokles daňových sazeb. Zvláště to platí pro země, v nichž se domácnosti a firmy umně dokážou vyhnout daňovému břemenu. K nim se naše země nepochybně řadí. Razantním růstem rozpočtových výdajů a prohlubováním rozpočtových deficitů v následujících letech neponechává naše nová vláda nikoho na pochybách, že ani v tomto bodě se nedostane do rozporu se starými americkými populisty.
Nic není zadarmo, na rostoucí rozpočtové výdaje si vláda musí stále více půjčovat. Věřitelé vládám většinou rádi půjčují, protože mají jistotu v návratnosti svých prostředků. Tato jistota je podložena vládní daňovou mocí. Rostoucí vládní deficity nesplatí nikdo jiný než naši občané a firmy ve formě přímých daní, daně z přidané hodnoty, spotřebních daní, cel, apod. Aby se celková daňová zátěž při rostoucích rozpočtových výdajích mohla snižovat, musel by hrubý domácí produkt České republiky dlouhodobě růst alespoň o 5% ročně. Dosažení této ekonomiky, politiky bydlení, školství, zdravotnictví, sociálního a důchodového zabezpečení a sféry státní správy v Programovém prohlášení zhola nemožné. Ambice populistů se totiž vždy zcela realizovaly ve společenských rozdělovacích procesech, tam jsou nepřekonatelní. Naopak v procesech tvorby hodnot bychom je hledali marně.
