Ludwig von Mises při svých analýzách intervencionismu zdůrazňoval, že státní zásahy do svobodného trhu nejenže typicky nejsou způsobilé dosáhnout cílů, o něž (alespoň navenek) usilují zastánci těchto opatření, nýbrž mnohdy vedou naopak ke stavu, který se i z pohledu těch, kdo taková opatření prosazují, jeví jako méně žádoucí než stav dřívější (srov. též Mises, Lidské jednání, str. 770).
Přirozenou lidskou touhou je neustálá snaha zvyšovat svůj blahobyt. Kdykoli státní intervence míří proti této všeobecné tendenci a nutí lidi, aby jednali v rozporu s jejich zájmy, přináší to negativní důsledky, jež regulátoři nepředvídali. Lidé jsou přitom vysoce kreativní při vymýšlení a objevování nových způsobů, jak překonávat a obcházet překážky, které státní regulace kladou do cesty jejich úsilí „brát se o své štěstí“. Steven Levitt a Stephen J. Dubner, autoři bestselleru „Freakonomics“ (do češtiny byla r. 2006 přeložena pod titulem „Špekonomie“ ), tuto skutečnost pěkně ilustrují na několika konkrétních případech:
1. Zákony poskytující zvláštní ochranu zdravotně postiženým snižují jejich zaměstnanost
V roce 1990 byl v USA s velkými fanfárami přijat zákon na ochranu zdravotně postižených („ADA“ = The Americans with Disabilities Act). Tento zákon byl všeobecně oslavován jako další krok, který povede k ještě větší integraci zdravotně postižených do „Velké společnosti“ a jenž zdravotně postižené „fakticky zrovnoprávní“ (rozuměj: částečně vyrovná jejich „znevýhodnění“) s ostatními občany. Dotyčný zákon mj. přísně zakazuje jejich diskriminaci v oblasti zaměstnání a přikazuje zaměstnavatelům, aby ve prospěch „zdravotně postižených“ na svůj náklad přiměřeně přizpůsobili své provozovny a organizaci práce atd. Zastánci tohoto zákona si od něj mj. slibovali, že zvýší zaměstnanost zdravotně postižených. Odpůrci naopak tvrdili, že vede-li zákon k tomu, že zaměstnávání zdravotně postižených bude pro firmy spojeno s dodatečnými náklady a riziky v porovnání s ostatními zájemci o práci, budou zaměstnavatelé naopak méně ochotni je zaměstnávat.
Dopad ADA na zaměstnanost zdravotně postižených Američanů empiricky zkoumali Daron Acemoglu a Joshua Angrist v článku „Consequences of Employment Protection? The Case of the Americans with Disabilities Act“ (Journal of Political Economy, vol. 109, říjen 2001). Autoři zjistili, že od nabytí účinnosti tohoto zákona (1992) zaměstnanost zdravotně postižených prudce poklesla, přičemž tento dopad byl nejvýraznější u firem střední velikosti (malé firmy jsou z působnosti zákona vyňaty), jež požadavky kladené tímto zákon zatěžují relativně více než velké firmy. Tyto negativní důsledky byly rovněž nejvýraznější v těch amerických státech, v nichž bylo podáno nejvíce stížností na diskriminaci zakázanou podle tohoto zákona (tedy ve státech, kde bylo dodržování zákona nejpřísněji vynucováno). Tento výsledek lze dle autorů přičítat do značné míry právě dotyčnému zákonu.
2. Zákon na ochranu ohrožených druhů tyto druhy často ještě více ohrožuje, místo aby je „zachraňoval“
Zákon o ohrožených druzích (Endangered Species Act) je klasickým příkladem státního zásahu, jenž vytváří u adresátů těchto právních norem „zvrácené“ motivace jednat tak, že výsledkem je zhusta přesný opak stavu, jehož hodlal zákonodárce svou intervencí dosáhnout. Podstatou problému tu je skutečnost, že jakmile příslušný úřad zjistí, že nějaký ohrožený druh si nově nalezl „přirozené stanoviště“ na půdě některého soukromého vlastníka, je vlastník následně výrazně omezen ve způsobu nakládání se svým majetkem a de facto zčásti ztrácí svá vlastnická práva. Riziko, že na vlastníka bude uvalena tuhá regulace, jakmile se na jeho majetku vyskytne některý z ohrožených druhů, pak dělá v majitelových očích „i z toho nejneškodnějšího ptáčka nebo jiného druhu zařazeného na seznam velkého nepřítele“ (Richard Stroup, Zákon o ohrožených druzích…, in: Ekonomie a životní prostředí, str. 207). Majitelé půdy jsou tak motivováni k tomu, aby se této pro ně nepříznivé situaci a ekonomické ztrátě snažili předejít tím, že preventivně změní svou půdu (např. les) tak, aby se z nich pro ohrožené druhy stalo „nehostinné prostředí“, jež není vhodné k jejich usídlení.
Levitt s Dubnerem opět odkazují na empirické studie, jež tento efekt dokládají. Dean Lueck a Jeffrey Michael zkoumali ve studii „Preemptive Habitat Destruction under the Endangered Species Act“ (Journal of Law and Economics, vol. XLVI, duben 2003) dopad zákona o ohrožených druzích na přirozená stanoviště strakapouda kokardového. Strakapoud kokardový hnízdí především ve starých sosnách rostoucích ve východní části Severní Karolíny. Autoři zjistili zcela jednoznačnou tendenci: jakmile vlastník půdy začal mít dojem, že se jeho les začíná nebezpečně podobat takovému habitatu, na němž by se mohl uhnízdit párek strakapoudů, začal ihned intenzivněji kácet stromy, a to dokonce i v případech, kdy tržní cena dřeva byla zrovna nízká. Lueck s Michaelem v této souvislosti citují i příručku pro developery, kterou v roce 1996 vydala National Association of Home Builders:
„Pro vlastníka půdy je největší zárukou, že nebude čelit potížím v souvislosti se zákonem o ohrožených druzích, pokud udržuje svůj majetek v takovém stavu, aby se na jeho půdě ohrožené druhy nemohly usadit.“
Důležitým rysem zákona o ohrožených druzích je skutečnost, že daný druh je často oficiálně prohlášen za „ohrožený“ měsíce či dokonce i roky před tím, než jsou identifikována a označena jako chráněná jeho „přirozená stanoviště“. Důsledkem je mj. i to, že vlastníci půdy v mezidobí raději svou půdu radikálně transformují, než aby riskovali, že bude prohlášená za chráněné území. Podrobněji viz. studii Johna Lista, Michaela Margolise a Daniela Osgooda „Is the Endangered Species Act Endangering Species?“, na níž Levitt s Dubnerem rovněž odkazují.
