„Ten, kdo omezuje konkurenty, omezuje konkurenci.“
Profesor Paul Heyne
Je jen málo oblastí ekonomie, kde starý omyl v teoretické analýze vedlke vzniku státních regulací takového rozsahu. Jednou z nich jeproblematika monopolů a antimonopolního zákonodárství. Dnes a denněslýcháme o nutnosti dalšího zákona nebo dalšího zákroku proti mocnýmmonopolům, proti snaze kartelů rozdělit si trh, proti pokusům velkýchobchodních řetězců mít „příliš nízké“ ceny, nebo snaze EU prodatzemědělské výrobky „pod náklady“. Učebnice se zároveň hemží teoriemi opredátorském snižování cen a teoriemi o konstrukci daní, které byodčerpaly „monopolní“ zisky. Jak etatističtí ekonomové či politikové,tak i jejich tzv. protržní soukmenovci z tzv. pravicových stran se vevětšině výše zmíněných případů shodnou na jediném řešení: větší,případně rozhodnější úloze státu a silnější „ochraně konkurence“. Tentopřístup je ale v rozporu s tím, co říká nezpolitizovaná ekonomickávěda, a je neslučitelný se svobodnou společností, jak ukážeme dále.Bohužel používaná vypjatá terminologie okamžitě staví každého, kdonepřikyvuje standardnímu výkladu, do nepříjemné situace a často bránínezaujatému pohledu na věc. Ten, kdo se zastává tzv. predátorskéhosnižování cen, bude ihned označen za predátora či jeho advokáta(podobně jako ten, kdo se vysloví proti „sociálnímu zákonodárství“, jeokamžitě označen za antisociálního, necitlivého a nelidského); ten, kdose zastane velkých hráčů na trhu, bude osočen, že je proti malýmpodnikům a podnikatelům. Logika a zdravá teorie podepřená historickouzkušeností však ukazují, že je nutné tuto nezáviděnihodnou pozicizaujmout a že cesta hledání pravdy vede právě tímto směrem.
Každý je monopolistou
„Co je monopol?“, zní základní otázka. „Monos-jediný polein-prodávat -jediný prodávající na trhu,“ zní většinou odpověď. „A to je špatné,“ ječasto dodáváno. „Prodávající čeho a na jakém trhu?“, měl by se ptátten, kdo se nespokojí s jednoduchou odpovědí. Odpověď na tuto otázkujiž tak jednoduchá není. Český Telecom je sice možná monopolistou voblasti přenosu hlasové služby z ČR. Není ale monopolistou (jedinýmprodávajícím) v případě, že za relevantní produkt (službu) na tomtotrhu označíme přenos informací. Pro takto široce definovaný produkt jižexistuje větší množství prodávajících a větší množství nabízenýchproduktů (internet, pošta, zasilatelské služby apod.). Podobně zúženímdefinice produktu dosáhneme toho, že každý pekař v pekárně A je jedinýmproducentem Housek z pekárny A na celém světě nebo obdobně, žeprodávající chleba v obchodě na rohu ulic B a C je na tomto místěmonopolním prodejcem chleba. Chce-li někdo nakoupit jiné výrobky nežvýrobky z obchodu na rohu ulic B a C, musí vynaložit nějaké dodatečnénáklady a popojít o blok dále. Zdá-li se někomu cena Housek z pekárny Apříliš vysoká, zřekne se tohoto produktu a koupí si např. rohlíky z“dovozu“ ze sousedního města. Na tomto příkladu vidíme, že otázka šíředefinice a otázka dostupnosti substitutů má zásadní význam. Každýspotřebitel se s ní potýká podle svého. Co je substitutem pro jednoho,nemusí být substitutem pro druhého. Spotřebitelé, kteří se neustálerozhodují o nejvhodnější koupi z mnoha dostupných alternativ za svévydělané peníze, umějí tato rozhodnutí dělat a denně je také dělají.Jelikož je tedy každý monopolistou, je také každý vydán napospassvévoli státního úředníka, neboť ten si vždy najde statistickou oporujakéhokoli svého obvinění.
Chování člověka – nebezpečná aktivita?
Vedle tzv. zneužívání monopolního (dominantního) postavení na trhu jeza další důvod státní intervence považována snaha o zvýšení podílu natrhu za použití nejrůznějších metod, na které je prý potřeba dohlížet aproti kterým je v případě potřeby nutno zakročit (pokus o diferenciaciproduktu pomocí reklamy, snižování ceny vlastních výrobků atd.). Jepravdou, že každý, kdo vidí svět očima teorie dokonale konkurenčnírovnováhy, musí považovat každého, kdo není čistým cenovým příjemcem,tj. má moc stanovit si cenu svých výrobků, za narušovatele ideálu tétoteorie. Problémem, před kterým ale stojí podnikatel reálného světa,není jak maximalizovat svůj užitek při dokonalých informacích akonstantních preferencích spotřebitelů, ale jak v situaci nejistotypředčit druhého podnikatele, jak lépe odhadnou situaci, jak lépeuspokojit budoucí přání spotřebitelů a jak podle toho stanovit cenysvých výrobků. Každý se tedy neustále snaží zvýšit svůj podíl na trhu,ukázat na přednosti svého výrobku pomocí reklamy, a tak svůj výrobeklépe prodat. Jeden vidí své šance na větší zisk ve snížení současnýchcen, druhý je přesvědčen, že k úspěchu na trhu je nutné ceny svýchvýrobků zvýšit. Nelze nijakým způsobem vypočíst (a dvojnásob to platípro schopnost státního úředníka), jaká je „správná“, tedy „konkurenčnícena“, jaká je „optimální“ velikost nějakého podniku nebo jeho „ještěbezpečný“ podíl na trhu. Má-li být snaha zvýšit svůj podíl na trhupotenciálně kriminální aktivitou, pak je opět osud každého člověka(podnikatele) zcela v rukou státních úředníků.
Co je prodej pod náklady?
Prodej pod náklady je hlavním strašákem státních „dohlížečů“ nakonkurenci na trhu. Kdo prodává pod náklady, je predátorem, zní jejichheslo. Chce prý pomocí nepřiměřeně nízkých nákladů (a nejlépe ještěpomocí masivní reklamy, které místní podnikatelé – je-li v převazezrovna nálada proti cizincům – nebo malí výrobci – jsou-li za nepřátelezrovna považovány velké podniky – nemohou využít, protože na takovoureklamu „zatím“ nemají) přivést své konkurenty ke krachu, aby poté mohlsvé ceny opět zvýšit na úkor tzv. celé společnosti. Tento argument jevelmi často uváděn při zdůvodňování útoku na tzv. „praktiky obchodníchřetězceů“. Bez ohledu na paranoidní vidění světa zastánců této teorie aexistenci přesvědčivých argumentů proti takové situaci, je potřeba siodpovědět na otázku, jak podobnou situaci vůbec identifikovat. Jakénáklady mají být předmětem této úvahy? Dlouhodobé průměrné, nebokrátkodobé průměrné náklady? Variabilní, či fixní náklady? Nebo meznínáklady? A sice krátkodobé, nebo opět dlouhodobé? Ekonomie již něcopřes sto let pracuje s mezními náklady jako klíčovými pro tvorbu ceny.Rakouská škola přidala další důležitý rozměr: metodologickýindividualismus a subjektivismus, který je lidskému konání vlastní, tj.v případě nákladů se vždy jedná o subjektivně vnímané náklady obětovanépříležitosti, které rozhodují o ceně. Tyto náklady zná pouze ten, kdočiní rozhodnutí, a to pouze v okamžiku tohoto rozhodování. Rozhoduje-lise tedy někdo o prodeji nějakého výrobku, nemůže prodat „pod náklady“.Náklady na tento prodej jsou totiž většinou nulové a někdy mohou být izáporné. Náklady vynaložené někdy v minulosti jsou pouhou historickoukategorií a nemají na rozhodování o ceně vliv. Z toho vyplývá, že prodaného člověka (výrobce) může být výhodné, neexistuje-li žádná lepšívarianta, prodat i za zápornou cenu, např. někomu ještě zaplatit za to,aby si vyrobené zboží odvezl. Cena -300 Kč přinese podnikateli zisk 200Kč v okamžiku, kdy náklady obětované příležitosti (přínos druhénejlepší varianty) budou např. – 500 Kč (cena odvozu zboží na skládku).Existence úřadu na kontrolu nákladů a cen, které mají být „nadnáklady“, je proto naprosto absurdní. Subjektivní náklady obětovanépříležitosti nikdo nemůže znát. Ale i kdyby je nějakým zázrakem úředníkznát mohl, musel by předložit velmi zásadní argumenty pro to, abyospravedlnil použití mocenského aparátu státu proti někomu, jehožjediným deliktem je to, že vyrobil nějaký výrobek, který ostatní lidéchtějí kupovat, a o kterém si státní úředník myslí, že má příliš nízkoucenu.
Aplikace: Útok na obchodní řetězce
Velký rozmach obchodníchřetězců je a zůstane pro české spotřebitele požehnáním. Ohromnákonkurence, kterou soutěžení obchodních řetězců přineslo, způsobilavelmi silný tlak na pokles cen (což ocenili především občané majícíhlouběji do kapsy). Výhodnost tohoto vývoje dokumentuje i vznik nákupníturistiky především ze Slovenska. Obchodní řetězce přilákaly tedyznačnou část poptávky místních občanů a staly se skvělým místem proprodej výrobků místních i zahraničních firem. A právě tato ohromnápříležitost prodeje umožňuje řetězcům požadovat po svých dodavatelíchvýrazné slevy a účtovat si speciální ceny za speciální služby -propagační akce, umístění v exponovanějších částech prodejních plochapod. Každý, kdo se za nabízených podmínek rozhodne nabídky využít,očekává, že mu nakoupená služba přinese zvýšení tržeb, které převýšínáklady s ní spojené. Kdyby si podobnou cenu účtovala malá samoobsluha,nikdo by takovou nabídku nepřijal. Konkurence obchodních řetězců jeskvělým příkladem fungování trhu, která vede k hledání rezerv,omezování plýtvání, úsporám a uvolňování zdrojů pro tvorbu dalšíhobohatství. Zkrátka jde o velmi intenzivní manifestaci společenskéhopokroku. Jsou objevovány nové způsoby jak s danými zdroji zvýšitmnožství vytvořeného bohatství. Každý pokus o ochromení tohoto způsobukonkurenčního boje se velmi podobá snaze rozbíjet stroje, což bylzpůsob, kterým se řada lidí, kteří nerozuměli fungování tržníhosystému, snažila bránit společenské změně, již přinesla průmyslovárevoluce. Principiálně se jedná o naprosto totéž. Naneštěstí český Úřadna ochranu hospodářské soutěže se pod vlivem evropské „antimonopolní“(ale ve skutečnosti monopoly vytvářející regulace) politiky vydalpřesně tímto směrem. Nově zaváděný koncept „zneužití ekonomické síly“dává úředníkům do rukou ohromnou moc, která bude-li využita, nutněpovede k omezení konkurence, snížení tlaku na pokles cen, omezení tlakuna hledání úspor, a tudíž k poklesu blahobytu společnosti. Novelaantimonopolního zákona tedy způsobí pokles životní úrovně. Jedná se opříklad obyčejného lobbingu a ukazuje na nebezpečnost moci státníchúředníků obzvláště pro nízkopříjmové skupiny. Výsledkem tohoto zákonamůže být totiž pouze nárůst cen základních potravin, což tito lidésilně pocítí. (Nařízení ke zvýšení cen, které nařídil nedávno německýantimonopolní úřad, by měl být dostatečně odstrašující.)
Suverénní nad svým vlastním majetkem
Už jsme se zmiňovali otom, že rozhodování podnikatele v reálném světě je rozhodování omnožství vyráběného produktu a také o jeho ceně. Tak často zmiňovaná“suverenita spotřebitele“ znamená, že spotřebitel se může rozhodnout,zda za nabízenou cenu daný produkt koupí, nebo nekoupí. Nikdo druhý byneměl do této volby zasahovat. Tato suverenita ovšem nemůže znamenatomezení možnosti výrobce stanovit si cenu, tak jak to stát často děláve jménu jakési blíže neurčené „ochrany spotřebitele“ v nějakém širokémrámci spotřebitelské volby a suverenity. Stejně jako je spotřebitelsuverénní v otázce zda koupit či nekoupit nějaký výrobek za danou cenu,výrobce musí být suverénní v otázce, za kolik svůj výrobek prodat.Podobně jako spotřebitel utratí část svých prostředků za okamžitouspotřebu a část uspoří, protože si uvědomuje možná rizika a nejistotybudoucnosti a chce se proti nim bránit, výrobce se rozhoduje o tom,jakou část svých výrobků prodá teď a jakou část v budoucnosti vočekávání vyššího zisku. Zatímco aktivita spotřebitele je považována zasamozřejmou a spoření je ještě (mnohdy a neospravedlnitelně) státempodporováno, výrobce se při analogickém chování vystavuje trestnímupostihu, protože se snažil manipulovat s cenou a nabízeným množstvím aprováděl jakousi blíže nespecifikovanou „agresi“ proti „zájmůmspotřebitelů“.
Vylobbujte si svůj zákon
Mnozí by očekávali, že pohled dohistorie antimonopolního zákonodárství ukáže, že statický pohled nakonkurenci a trh očima nějaké (z našeho současného poznání mylné)teorie vedl k přijetí zákonů, které měly trh a konkurenci chránit. Přibližším pohledu se ale ukazuje, že tento proces byl naprosto opačný.Nejprve došlo k přijetí antimonopolní legislativy (zákony v USA napřelomu století) a až poté se objevily ucelené teorie, které se snažilyintervencionistické činy politiků ospravedlnit. Nejednalo se o nicjiného než o aktivity placené neúspěšnými konkurenty z trhuekonomického, kteří se na politickém poli snažili s použitím státníhodonucovacího aparátu „naložit“ se svými rivaly. Vše tedy bylo obdobouznámých současných politických praktik, kdy politici v tzv. „zájmuspotřebitelů“ brání cly dovozu levnějších produktů ze zahraničí a bráníspotřebitele před sebou samými, protože prý spotřebitel nemůže docenitmožná budoucí rizika. Je prokázané, že tolik očerňované praktikymonopolů na sklonku 19. století (Standard Oil aj.), které vedly kzákonům, jejichž neblahé dopady cítíme do současnosti (a s přijetím doEU teprve ucítíme – viz boj proti šumivým multivitamínovým tabletámjako nekalé praktice tzv. vázaného prodeje ap.), vedly k poklesu cen anárůstu výroby v daných „monopolních“ odvětvích, který byl větší než vezbytku ekonomiky.
Stát jako zdroj monopolů
Ve svobodné společnosti samozřejmě může docházet k situacím, kdy jedenvýrobce je natolik úspěšný, že je díky přízni zákazníků schopenzásobovat velkou část trhu. Jeho produkt je tak kvalitní a laciný, žesi jej všichni kupují (dnešní situace Microsoftu). Přestává-li ovšemuspokojovat přání zákazníků, začne pozici na trhu ztrácet (příklady IBMnebo XEROX mohou tento vývoj ilustrovat). Právě dynamika fungování trhů(faktor času), která tolika lidem uniká, je odpovědná za tento proces.Pro zásah státu zde není žádný prostor. Stát, který trestá úspěšnéhovýrobce, trestá i většinu svých občanů (a to navíc údajně v jejichzájmu) . To se děje i tehdy, když stát začne vytvářet segmentyekonomiky, kam uměle brání přílivu kreativity soukromého sektoru. Pouzev těchto ochromených sektorech nepůsobí blahodárný vliv konkurence nasnižování cen a nárůst kvality. Příklady Českých drah, ČeskéhoTelecomu, České pošty, ale v jistém smyslu i vývoj ve školství azdravotnictví, nám dávají nepřeberné množství smutných příkladů. Jedinýmonopol, který může na trhu přežít po velmi dlouhou dobu, je tedymonopol vynucovaný mocenským aparátem státu. I na změnu této zdánlivěbeznadějné situace ovšem působí rozvoj technologií, ale situace by semohla vyvíjet ku prospěchu spotřebitelů mnohem rychleji bez politickésnahy „ochránit spotřebitele.“Standardní analytický aparát ekonomie, který je používán proospravedlnění úlohy státu a jeho zásahů do ekonomiky v případěexistence monopolu, je nepoužitelný. Teorie, která jej podepírá, jeumělá a tedy mylná. Historická zkušenost je přesvědčivá a naše současnéfungování úřadů v čele s Úřadem na ochranu hospodářské soutěže jesmutná a velmi škodlivá. Jeho škodlivost není nijak významně horší anilepší než škodlivost podobných úřadů v ostatních státech EU, ale závěryekonomické analýzy jsou nesporné. Využívání státního mocenského aparátuk omezování úspěšných prodejních praktik podnikatelů vždy poškozujespotřebitele. Jejich existence v zemích EU a USA je dokladem silnéhopolitického zasahování mocných zájmových skupin do ekonomiky. Má-li vČR vzkvétat svobodné podnikání a trh, má-li růst životní úroveň a má-lisi společnost zachovat flexibilitu, která je předpokladem budoucíhonárůstu bohatství, je nutné Úřad na ochranu hospodářské soutěže zrušit,včetně zákonů, které hlásají nesmysl, že stát je tím, kdo zachrání trh.Největší myslitelná monopolní struktura – stát jako negace trhu nemůženikdy sloužit „k ochraně konkurence na trhu.“ Připravovaná novelačeského protimonopolního zákonodárství jde bohužel přesně opačnýmsměrem. Dává státním úředníkům ještě větší možnost do svobodnéhopodnikání zasahovat. Všichni na to trpce doplatíme.
Článek je upreavenou a rozšířenou verzí doslovu ke knize DominickArmentano: Proč odstranit protimonopolní zákonodárství, Liberálníinstitut, 2000
