Tak nějak by se měl ozývat s velkým důrazem volič, který má zájem na tom, aby se česká ekonomika vyvíjela v budoucnosti rovnoměrně bez větších výkyvů a problémů se splácením dluhů vytvářených současnou vládou (nutno poznamenat, že svým dílem přispěly i vlády předchozí). Zvláště vehementně by voliči měli poukazovat na problém zadlužování mladších generací, které ve velké míře ponesou tíhu břemene splácení dluhu.
Občan se už učí rozlišovat dluh ústřední vlády a dluh veřejných rozpočtů, který v sobě vedle dluhu ústřední vlády zahrnuje i dluhy obecních rozpočtů. Celkový veřejný dluh zahrnuje i zadlužení různých transformačních institucí, např. Konsolidační banky, České finanční, České inkasní a dalších. K prohloubení deficitu veřejných rozpočtů může přispět také nové krajské uspořádání. To s sebou bude přinášet větší zátěž už jenom z důvodu vzniku nových institucí.
Vypadá to, že zanedlouho se součástí veřejného dluhu stanou i dluhy vytvářené „nesmyslnými krajskými vládami“. Navíc poslední vývoj ukazuje, že krajští hejtmani mají „zájem“ na tom, aby stávající aparát okresních úřadů zůstal přibližně zachován s tím, že by přebral část pracovní náplně daných novým krajům. Nastala tak standardní situace. Okresy sice mohou být třeba i formálně zrušeny, ale lidé, kteří u okresních institucí působili, ale i budovy, veškeré další zařízení zde zůstane a z okresních úředníků se stanou detašovaní pracovníci krajských úřadů. Podobným způsobem budou pracovat v krajích detašovaná pracoviště centrálních státních úřadů. Takže v podstatě nejde o žádnou reformu státní správy, ale pouze o škatule, škatule hejbejte se a o snahy o vytvoření dalších úřednických postů. I tato „maličkost“ bude mít vliv na další prohlubování deficitu veřejných rozpočtů.
Někteří analytici uvádí, že v přepočtu na jednoho obyvatele, včetně nemluvňat, je dluh kolem 30.000 Kč. Faktem ovšem je, že tento dluh je již nyní o zhruba šestinu vyšší a to z toho důvodu, že do něho zatím nejsou započítány již vytvořené ztráty v Konsolidační bance, tzn. ztráta za rok 1999 a za rok 2000, která činí dohromady téměř 50 miliard Kč. Na každého dalšího obyvatele včetně nemluvněte tak připadá dluh dalších zhruba 5.000 Kč. Každý stát, pokud chce být věrohodným, musí své staré dluhy splácet. Dnes již víme, že bohužel nejen že nedojde ke snižování zadlužení státu, respektive veřejných rozpočtů, ale v budoucích 2 – 3 letech dojde k jeho razantnímu nárůstu. S tím souvisí i zvyšování finančních prostředků, které plynou na placení úroků ze státního rozpočtu za to, že si někdo koupí státní dluhopisy. Ty se vydávají právě na zaplacení státního dluhu. Pro zajímavost uvádím, že v loňském roce se jen na zaplacení úroků z dluhopisů použila částka, která stačí téměř na třetinu výdajů rozpočtů na školství, případně je to čtvrtina všech vybraných peněz z daně z příjmů právnických osob (tzn. těch, které vybral jak státní rozpočet, tak i rozpočty obcí).
Řešení této situace lze nalézt např. v použití části očekávaných výnosů z privatizace na oddlužení. Přestat by se mělo s vydáváním dalších státních dluhopisů a zvyšováním budoucích výdajů státního rozpočtu.
Peníze z privatizace by měly být použity na podporu školství a neměly by se sypat do černých děr naplněných nereálnými plány jednotlivých ministrů.
Každý občan se musí zamyslet nad tím, na co svými daněmi přispívá. Nezapomeňme, že daně platíme všichni, včetně důchodců, protože všichni platíme spotřební daně, všichni platíme daň z přidané hodnoty a některé další druhy daní. Tedy plaťme daně, ale zároveň se ptejme: co státe za ně dáš. Každý občan této země včetně nemluvňat zaplatí každý den i v soboty a neděle téměř 230 Kč do eráru. Ročně je to 84.000 Kč. Velkou část těchto prostředků utratí stát neprůhledným způsobem. Nejlépe se totiž utrácí cizí peníze na cizí účely. A den daňové svobody bude letos až 7. června. Do té doby „děláme všichni na erár“.
