Motto:
David Attenborough: „… místo abychom kontrolovali životní prostředí ku prospěchu lidské populace, měli bychom naopak kontrolovat populaci, abychom zajistili přežití životního prostředí.“
V komentáři Neploďte děti, snížíte tak „uhlíkovou stopu“! jsem čtenáře seznámil s případem dvou britských žen, které se rozhodly přispět k „záchraně Země“ před globálním oteplováním tím, že nikdy nepřivedou na svět své potomky. Obě ženy považují děti za jakousi formu negativní externality či „znečištění“ životního prostředí.
Nyní však podobný názor zaznívá i z úst členů vědecké obce, konkrétně lékařů. Odborný časopis The Medical Journal of Australia totiž publikoval dopis profesora Barryho N. J. Walterse, porodníka působícího na Západoaustralské univerzitě, v němž Walters tvrdí:
„Antropogenní skleníkové plyny tvoří největší zdroj znečištění, přičemž zdaleka nejvyšší měrou se na nich podílejí lidé z hospodářsky rozvinutých zemí. Každé nově narozené dítě v Austrálii představuje v průměru po dobu 80-ti let silný zdroj emisí skleníkových plynů, a to nikoli tím, že dýchá, nýbrž rozmařilou spotřebou zdrojů, která je typická pro naši společnost.“
Barry Walters proto navrhuje, aby stát v souladu s principem „znečišťovatel platí“ zavedl „daň z dětí“. Tuto daň by platili rodiče, kteří si pořídí více než dvě děti. Její výše by byla určena tak, aby z jejího výtěžku bylo možno financovat výsadbu tolika stromů, kolik je zapotřebí k vyrovnání dodatečných emisí uhlíku, jež vzniknou v souvislosti s existencí nové lidské bytosti. Walters přitom kalkuluje, že ke kompenzaci „uhlíkové stopy“ každého nově narozeného dítěte by bylo nezbytné vysázet 4 hektary lesa. Odtud vyvozuje, že „dětská daň“ by měla sestávat z jednorázové částky při narození dítěte ve výši nejméně 5.000 (australských) dolarů, tedy cca 78.000 korun (náklady na zakoupení potřebné půdy a sazenic stromů), a dále z roční platby 400 – 800 dolarů po celý zbytek života dítěte, která by sloužila k úhradě provozních nákladů „zalesňovacího“ projektu. (POZN: ve skutečnosti ovšem není vztah mezi „zalesňováním“ a zmírňováním globálního oteplování ani zdaleka tak jednoznačný, jak se Walters domnívá — viz. např. zde a zde).
Poněkud ironické je, že zrovna Austrálie nevykazuje nijak vysokou míru porodnosti: průměrný počet dětí, které se narodily ženám ve věku od 15 – 44 let, poklesl v letech 1961 – 2007 z 3,5 na 1,76. Tento klesající trend dokonce přivedl australské politiky k tomu, aby apelovali na své voliče, že plození dětí je „vlastenecká povinnost“, a zavedli „finanční odměnu“ rodičům za každé nově narozené dítě.
Waltersův dopis je reakcí na článek profesora „zdravotních věd“ Garryho Eggera Personal carbon trading: a potential “stealth intervention” for obesity reduction?, jenž byl publikován v jednom z předchozích čísel The Medical Journal of Australia. Egger v dotyčném článku tvrdí, že žádoucím vedlejším účinkem vládní snahy snížit emise skleníkových plynů může být i změna stravovacích návyků a životního stylu obyvatelstva ve prospěch zdravějšího způsobu života, čímž se sníží i míra obezity v populaci. Z toho důvodu podporuje, aby každému jedinci jakási „centrální rozpočtová rada“ přidělila stejný počet obchodovatelných jednotek roční spotřeby energie.
Garry Egger ve své stručné reakci (dole) vyjadřuje plný souhlas s Waltersovým návrhem „daně z dětí“. Přimlouvá se za to, aby byla znovu seriózně otevřena debata o zavedení „populační kontroly“, a to jako součást „druhé ekologické revoluce“. Lékařům, coby „opinion leaders“, přitom prý přísluší čelné místo v této debatě.
Je stále více zřejmé, že „boj s globálním oteplováním“ vysoce přitahuje lidi s mentalitou „centrálních plánovačů“, kteří v této oblasti evidentně spatřují jedinečnou příležitost, jak v masovém měřítku ovládat a kontrolovat chování ostatních lidí.
