Tuzemští zemědělci často tvrdí, že je ničí nadměrné dovozy ze zahraničí- při rovných podmínkách by směle konkurovali světu. Dále prý musejí nadnešní levné potraviny připlácet ze svého. A zdůrazňují také svou“krajinotvornou“ roli.
Nic z toho není pravda. Díky celním a jiným bariérám ve většině komoditvíce vyvážíme než dovážíme. Při rovných podmínkách by zbankrotovaly třičtvrtiny českých zemědělců. A že by zemědělství zajišťovalo údržbukrajiny? Nesmysl, naopak ji ničí.
Cukr z Thajska
Vždy zhruba s ročním zpožděním dostáváme Zprávu o stavu zemědělství.Pro rok 1999 byla uveřejněna v listopadu 2000 a je zde poměrně přesněpopsán mechanismus, jakým se stát v této branži dopouští krádeže penězi zdravého životního prostředí. V roce 1999 jsme poskytli v dvojrolidaňových poplatníků-spotřebitelů celkem 191 000 zemědělcům (4,1procenta práceschopného obyvatelstva) částku 34,6 miliard korun. Jednopracovní místo v tomto oboru tak přišlo průměrně na 180 000 korun.Zemědělství mělo poloviční produktivitu oproti EU, polovina zdepůsobících podniků nedosahuje dlouhodobě zisk a 70 procent jepředluženo, tj. fakticky v úpadku.
Při pohledu na světové ceny na londýnské komoditní burze vidíme, žetuzemské potraviny jsou zhruba o 25 procent dražší (tolik o údajnémdoplácení z kapes zemědělců). Pokud jde o mytické „nadměrné dovozy“,Česká republika je v obilí, mléku a cukru v pozici čistého vývozce. Uvepřového a hovězího masa je poměr vývozu a dovozu v podstatěvyrovnaný. Čtvrtina produkce mléka a pětina výroby cukru nenachází bezsubvencí zákazníky (přitom ceny těchto komodit na domácím trhu rostou).Jak už bylo řečeno, teoretické odstranění všech překážek volnéhoobchodu by znamenalo bankrot pro tři čtvrtiny tuzemských zemědělců.Například české cukrovary nejsou schopny konkurovat světovým vývozcům zBrazílie, Thajska či Austrálie, kde díky přírodním podmínkám a levnépracovní síle činí výrobní náklady 4-7 korun na kilogram cukru. Protojsou naše cukrovary chráněny 141procentní celní sazbou.
Práce pro Greenpeace
Podívejme se také na vliv na životní prostředí. Intenzivní zemědělstvíse vyznačuje vysokou dopravní a energetickou náročností, plošnýmimonokulturami a stresujícími velkochovy hospodářských zvířat. Způsobujeznečištění povrchových i spodních vod umělými hnojivy, ochrannýmichemickými prostředky (fungicidy, pesticidy, herbicidy, atd.), únikemsilážních šťáv a výkaly zvířat. V Česku je přibližně 6700 produkčníchjednotek s chovem a výkrmem prasat, z toho 740 má kapacitu větší než1000 kusů. Klade si někdo otázku, jak se hospodaří se vznikajícíminebezpečnými odpady? Kdyby jakákoli chemička obtěžovala občanyzápachem, jaký vzniká při hnojení pole kejdou, na její bráně byokamžtiě viseli v řetězech přísllušníci Greenpeace. A dále: nešetrnéobhospodařování pozemků znásobuje škody při záplavách i suchu, o čemžjsme se mohli přesvědčit v roce 1997 a 2000. Krajina totiž ztratilaschopnost zadržovat vodu.
V Česku došlo po roce 1989 z ekonomických důvodů k samovolnému útlumuzemědělství a tím i k částečnému zotavení přírody (například spotřebaprůmyslových hnojiv z 218 kilogramů na hektar v roce 1989 klesla na 73kilogramů v roce 1998). Každý mohl zaznamenat rozšíření dříve téměřvyhubených druhů zvířat – obojživelníků, plazů, dravých ptáků – arostlin. Agrární lobby ale usiluje všemi prostředky o návrat kbezohlednému prznění krajiny. Necelých dvěstětisíc zemědělců vystupujeve válce o peníze občanů pouze jako živé štíty. Většina podpor seztrácí v korupční bažině – sami zemědělci znají nejlépe všechny nečistépraktiky.
Činnost dnešního socialistického ministerstva zemědělství naznačuje, žebudoucnost má být pouhou prodlouženou minulostí. A změna nikde. Volebníprogramy všech politických stran v této oblasti formulují ti, kteříjsou existenčně závislí na pokračování podpor a cítí se k tomu odborněpovoláni tím, že vlastní pole, pár kusů dobytka a každé ráno kydajíhnůj. Zemědělství samozřejmě nemůže za všechny strasti světa. Spíše jezkouškou z racionálního uvažování, ve které neustále propadáme.
