Slova ministra financí Pavla Mertlíka o připravované novele daňového zákona, jejíž obsahem bude zvýšení daně z příjmů fyzických osob, jsou nekompatibilní s jeho sympatickými snahami o obrození privatizace, zlepšení komunikace s ČNB a omezení výdajů ministerstev a státních úřadů. Zvyšování daně z příjmů fyzických osob je nelogické a ekonomicky chybné. Zvýšení daňové sazby nepovede k očekávaným přírůstkům příjmu státního rozpočtu, poněvadž:
příjem z této daně tvoří pouze 7% očekávaných příjmů v roce 1999. její asymetrické zvyšování oproti dani z příjmu právnických osob povede k daňovému přesunu do daňové skupiny s nižším daňovým zatížením. s růstem daňové sazby se zintenzivní snahy po daňových únicích.
Snaha o zvýšení daně z příjmů fyzických osob nemá ani žádné sociální opodstatnění. Postihne jak nízké příjmové skupiny zaměstnanců, tak i početný stav živnostníků, kteří mnozí podnikají jako fyzické osoby. Vůbec neposílí pozitivní motivace pracovat více, vydělávat více a spořit více, protože “odměnou” za více práce a za větší výdělek budou jeho recipienti více zdaněni. Pozitivní motivace k práci lze nejlépe povzbudit degresivní daňovou sazbou (klesá s rostoucím příjmem), která nejen že ponechá těm, kteří pracují více a efektivněji větší část jejich příjmu, ale zároveň odstraní věčné úsilí daňových plátců vykazovat nižší příjem než je jejich skutečný příjem. Naopak výše příjmu by přestala být daňově nebezpečnou veličinou a manipulace s jeho výší či úsilí o jeho zatajení by částečně pozbyly racionálnosti. Degresivní daňová sazba by motivovala lidi pracovat více, aby více vydělávali a byli méně zdaňováni. Příjmy státního rozpočtu by přitom neklesaly, protože by se zvyšoval daňový základ, jelikož by firmy více vyráběly a lidé více a produktivněji pracovali.
Vzhledem k nízké současné výtěžnosti daně z příjmů fyzických a právnických osob, které se dohromady mají podílet 14,5% na příjmech státního rozpočtu v roce 1999, nenabízí se jiná ekonomicky zdůvodnitelná alternativa než jejich podstatné a symetrické snížení, které vyprovokuje tzv. nabídkový efekt. Ten předpokládá, že dojde k takovému snížení daňové sazby, že se daňovým plátcům nevyplatí usilovat. Samotný daňový únik představuje pro daňového plátce náklady, které se skládají z odměny daňového poradce, popř. nákladů na zřízení sídla v tzv. daňovém ráji a jeho provoz, nákladů na finanční transakce a ocenění rizika spojeného s nezákonnými aktivitami. Nabídkově orientované snížení daní odstraní nepřirozené překážky při realizaci přirozené snahy člověka – mít se lépe. Člověk a společnost se nemohou mít lépe bez nabídky většího množství práce a růstu její produktivity, aniž by se někomu nemuselo vést hůře.
Stejně chybná jsou vládní opatření vedoucí k růstu daňové asymetrie, projevující se v úsilí snižovat přímé daně a zvyšovat či konzervovat výši nepřímých daní (DPH, spotřební daň). Protože jsou nepřímé daně součástí prodejní ceny, deformují cenovou strukturu, poskytují špatnou informaci investorům a spotřebitelům a diskriminují určité skupiny výrobců oproti jiným. Dojde-li k zvýšení ceny zboží či služby způsobenou růstem spotřební daně, viní spotřebitelé neprávem výrobce či prodejce místo, aby kritizovali státní administrativu a členy parlamentu. K zvyšování spotřebních daní dochází, když vláda potřebuje “zalepit rozpočtovou díru” a nemůže si dovolit zvyšovat rozpočtový deficit a státní dluh.
Pro daň z přidané hodnoty by vláda měla vypracovat razantní postup pro sjednocení obou sazeb (5%, 22%), aby se omezil prostor pro daňové optimalizace, které mají stejné ekonomické důsledky jako daňový únik. Postupné snižování jednotné sazby DPH bude pozitivně působit nejen na cenovou stabilitu a efektivní fungování trhu, nýbrž na růst úspor a soukromých výdajů, protože ponechá větší část finančních prostředků těm, kteří je vytvořili. Zprůhlednit ceny a iniciovat tlak občanů na pokles nepřímých daní dokáže jednoduché opatření: na regálech obchodů vyvěsit zřetelně cenu zboží bez daně a pod ní uvést výši DPH, spotřební daně, popř. cla.
