Když 36 tisíc členů Asociace francouzských starostů vybralo korsickou krásku Laetitii Castovou, aby ztělesnila symbol republiky – francouzskou Marianne – v listopadu 1999, málo z nich tušilo, jak přesně touto volbou vystihli toho pravého ducha současné Francie.
Dvacetiletá supermodelka, které se věnuje několik set internetových stránek pro dospělé, se proslavila ještě více, když vyšlo najevo, že se přestěhovala do Velké Británie, aby unikla demotivujícímu francouzskému daňovému systému. Na svém útěku ovšem není sama – podle dubnové zprávy vydané francouzským Generálním daňovým úřadem, 25 000 daňových poplatníků opustí Francii každým rokem z daňových důvodů a to včetně mnoha špičkových fotbalistů. Není se čemu divit při daňové zátěži, která představuje 45,5 % HDP (znamená to horní sazbu daně z příjmů fyzických osob 54 % a průměrnou sazbu DPH 19 %).
Všechna tato fakta nastolují důležitou otázku: Jsou-li tak vysoké daně, je-li tak vysoká emigrace osob a kapitálu, proč ještě nenastala vzpoura daňových poplatníků? Přitom francouzská ekonomika si moc dobře nevede: nezaměstnanost se za posledních pět let ustálila na 10% a s ekonomickým růstem to také není nic slavného. Přesto žádná politická strana ve Francii nešla do voleb s razantním snížením daní v programu.
Odpověď je ta, že vzpoura daňových poplatníků zde existuje – probíhá pouze jakousi podzemní formou. Je to zkrátka pravidlo: poplatníci protestují, když jsou daněmi přetíženi. Ovšem forma tohoto protestu se různí podle toho, v jakém institucionálním prostředí se lidé nacházejí. Když je překonání úředních překážek spojeno s velkými náklady, je obyčejně volena soukromá forma daňového protestu – to znamená daňové podvody, expanze šedé zóny ekonomiky či daňová migrace. Na druhé straně, cítí-li lidé možnost snížit daňovou zátěž v rámci politického procesu nebo legální kolektivní činností, zvolí si veřejnou formu protestu.
Jako příklad si vezměme chování amerických občanů. Daňové odvody jsou ve Spojených státech mnohem nižší než ve Francii stejně jako nezaměstnanost a to vše současně se silnějším ekonomickým růstem. Přesto to vypadá, jako kdyby Američané byli v permanentní vzpouře proti výši daní. Nejrůznější iniciativy pro snižování daní se pravidelně a výrazně projevují několikrát za rok ve všech 27 státech, kde jsou povoleny. Francouzští daňoví poplatníci stojí tváří v tvář naprosto odlišnému prostředí: voličské iniciativy za snižování daní nejsou povoleny a tak je zabráněno legální daňové revoltě. Francouzská byrokracie také ztěžuje jak může podmínky pro existenci sdružení, která by mohla započít vzpouru proti vysokým daním. Dle jedné studie z roku 1994, existuje ve Francii pouze 1000 neziskových organizací proti 15 000 v Německu a 400 000 ve Spojených státech. Je nezanedbatelné, že ve Francii nejsou lidé motivováni k přispívání neziskovému sektoru, což vysvětluje, proč průměrná francouzská domácnost podpoří neziskové organizace 100 dolary za rok, zatímco v USA je to 1200 dolarů. Závěrem je také nutné konstatovat, že francouzští úředníci jsou známí tím, že nechávají auditovat organizace usilující o snížení daní.
To vše znamená, že Francouzi musí započít novou formu daňové revolty. Dle loňských statistik MMF se odhadují daňové podvody na přibližně 17% celkového objemu, což je vyšší než ve většině vyspělých zemí a přesně dvojnásobek čísel v USA. Mnoho studií také demonstrovalo, že více než polovina francouzské podzemní ekonomiky je motivována vysokými daněmi. A již zaměstnavatelé platí zaměstnancům v hotovosti, nebo si o to zaměstnanci sami řeknou, motiv je vždy jeden – uniknout daním.
Jak ale vyváznou daňoví podvodníci? Fakt, že pro francouzský FISC pracuje pětkrát více zaměstnanců než pro americký Internal Revenue Service, by měl implikovat to, že předpokládané náklady daňového podvodu jsou vyšší ve Francii než v USA. Jenže takto to nefunguje. Počet provedených daňových auditů je ve Francii třikrát nižší a postih za podvody je velmi mírný. Francouzský daňový systém má pouze tříletou promlčecí lhůtu a ti, co jsou přece jen chyceni mohou uniknout deklarováním bankrotu. V důsledku toho je pro Francouze výhodnější revoltovat proti daním soukromě než veřejně.
Ve Spojených státech jsou motivy zcela opačné: silná ekonomika a nízké daně znamená, že je zde málo důvodů pro opuštění země (přesto to někdo dělá – viz. Mark Skousen a jeho život na Bahamách – pozn. překladatele). Existence veřejných politických procesů a relativní lehkost, s níž lze založit neziskovou organizaci, znamená, že snaha o snížení daní probíhá demokratickou a legální cestou. Navíc jsou vysoké pokuty za podvody, promlčecí lhůta je sedmiletá a podvodníci mohou skončit ve vězení. Dle čísel OECD, 2900 poplatníků bylo obviněno z daňových podvodů a 2200 z nich bylo posláno za mříže. A počet vyšetřování se neustále rozrůstá. V současnosti se francouzská vláda řadí mezi nejagilnější členy EU co se týče potírání daňové kriminality za svými hranicemi. Francie chce na celoevropské úrovni zavést daně z vkladů, požaduje konec bankovního tajemství na místech jako Lucembursko, Monako a Švýcarsko a chce harmonizovat daně po celé Evropě v zájmu odstranění „ničivé daňové konkurence“. Zatím se – jak jinak – tyto návrhy neprosadily a neprosadí se tak dlouho, dokud ostatní státy budou vidět výhody uchování daňové výhody.
Co by se mohlo stát, kdyby Francie změnila svůj daňový systém: snížila daně za účelem omezení černého trhu a současně zpřísnila postihy za daňové podvody? Soudě podle zkušeností ostatních zemí, francouzský daňový výběr by rostl stejně rychle jako bující ekonomika. A navíc Laetitia Casta by mohla zauvažovat o návratu domů.
