Investiční pobídky jsou mediálně oblíbeným bodem sváru mezi odpůrci a zastánci státní intervence v ekonomice. Je to způsobeno hlavně tím, že na jedné straně Czechinvest neúnavně v médiích prezentuje „své úspěchy“ (přilákaní investoři, obsazené průmyslové zóny, otevřené pobočky agentury), a že na druhé straně se medializují některé známé neúspěšné causy (například brněnský Flextronics) a řada osobností a skupin proti pobídkám protestuje.
Liberální pro a proti
Na fenomén investičních pobídek existují v zásadě dva pohledy. Ekonomičtí liberálové proti pobídkám protestují principiálně jako proti nemorálnímu instrumentu (daňoví poplatníci doplácejí na něčí svobodný záměr investovat v ČR), v praxi se však štěpí na dvě skupiny: na ty, kteří pobídky v současné situaci naprosto odmítají a na ty, kteří je s nelibostí považují za nutné zlo v době, kdy je jako nástroj používají všechny okolní země. Jedná se o podobný postoj, který lze vysledovat v debatě o tom, zda mají být čeští zemědělci ponecháni napospas mnohem více subvencovaným zemědělcům ze zemí EU, nebo zda má stát zasáhnout. Socialisté naproti tomu investiční pobídky výrazně podporují v jakékoliv situaci a ohánějí se přitom jejich domnělým vlivem na rozhodnutí investorů zakotvit právě v České republice.
Jakmile se tedy dostaneme z ideálního prostředí do současné reality, řešíme jedinou otázku. Mají skutečně investiční pobídky takový vliv, že na jejich základě se zahraniční investoři rozhodují investovat v ČR nebo v Ma arsku? Odpově na tuto otázku z pochopitelných důvodů nelze hledat u samotných firem, nebo ty se v žádném případě nenechají zápornou odpovědí zbavit i sebemenšího kapitálu, který jim vlády nabízí. Není-li tedy tato odpověď k dispozici, dostává se diskuse do slepých kolejí.
Jak se rozhodují investoři?
Měl jsem příležitost na přelomu října hledat tuto odpově na konferenci o investičních pobídkách ve Vídni, kterou pořádal tamější Institute for European Studies ve spolupráci se stejnojmennými instituty v Německém Freiburgu a Berlíně. Kromě své seminářové a diskusní části měla konference ještě jednu významnou část: tou byla jakási „soutěž“ mezi třemi tříčlennými týmy (Česka, Polska a Ma arska), jejichž členové simulovali vládu, regionální samosprávu a investiční agenturu té které země. Tyto týmy se snažily se během dvou delších jednání a prezentací přesvědčit tři skupiny amerických studentů z University of Chicago, kteří simulovali činnost 3 nadnárodní investory (Ikea, Intel, Victoria Secret), že právě jejich země je tím pravým místem pro alokaci jejich investic. Jejich nástrojem bylo představení země (infrastruktura, populace, politická situace, ekonomická situace, daně) a taktéž představení systému investičních pobídek (daňové úlevy, dotace na pracovní místa, průmyslové zóny, etc.). Na základě jednotlivých prezentací se měli američtí studenti rozhodnout pro umístění svých investičních záměrů do jednotlivých zemí a toto rozhodnutí detailně zdůvodnit.
Asi nejzajímavějším poznatkem bylo to, že každý z investorských týmů odsunul poskytnuté investiční pobídky až na poslední místa důvodových zpráv. Argumentace byla jednoznačná. Pro společnost, která hodlá investovat dlouhodobě, měly pobídky spíše zpříjemňující charakter s minimálním významem v delším časovém horizontu. Hlavními hledisky v kombinaci s cíli investorů byly parametry geopolitické (strategická poloha, tranzitní země), stávající a perspektivní situace infrastruktury (dálnice, železnice), politická a ekonomická stabilita, mezi což se dá zahrnout i další velmi důležitá veličina – výše zdanění. Dlouhodobého investora vždy zcela logicky bude zajímat výhled na stabilní a ekonomické prostředí bez bariér, kde bude nucen platit menší daně po celou dobu své ekonomické aktivity, než desetiletá daňová výjimka spojená s časově omezenými příspěvky na kvalifikovanou pracovní sílu, případně ještě s poskytnutým zázemím v podobě průmyslové zóny.
Ve světle této argumentace se potom horečná pobídková aktivita vlády jeví jako alibismus – místo razantní reformy daňového systému ve prospěch svobodnějšího a tím pádem atraktivnějšího tržního prostředí se naše politická reprezentace uchyluje k vytváření umělých stimulů a pouští se do soutěže s ostatními zeměmi o to, kdo sebere svým občanům více peněz a nabídne je zahraničním investorům.
