Stále dvě části
Rozdíl je, zda se bavíme o čistě ekonomickém pohledu, nebo o reálné politice. I kdyby z ekonomického pohledu bylo pro nové spolkové země (tedy z bývalého východního Německa) nepochybně lepší, aby měly vlastní měnu s plovoucím kurzem, díky které by byly výrobky z těchto zemí konkurenceschopnější jak ve starých spolkových zemích, tak v dalších státech, zřejmě něco takového nebylo možné politicky. Tlak na sjednocení byl obrovský.
Obyvatelé starých spolkových zemí za to zaplatili jednak „kurzovou dotací“ při změně měny, jednak každoročními fiskálními transfery z daní bohatých obyvatel ve starých spolkových zemích na dávky chudším obyvatelům v nových spolkových zemích a mírně oslabenou markou. Nové spolkové země za to zaplatily chronicky vyšší inflací a nezaměstnaností, horší konkurenceschopností produktů a služeb a velkým stěhováním obyvatel na západ.
Dvě Německa jsou stále dobře rozpoznatelná v řadě oblastí, od ekonomiky po politiku, přestože už německá marka 20 let neexistuje. Navzdory tomu nebylo možné postupovat jinak. Politická realita jiné řešení neumožňovala.
Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu
