Co je socialismus? Bylo by mylné se domnívat, že socialismus je program, který prosazuje levice a (američtí) Demokraté. Podle marxistické doktríny je socialismus společnost ve stádiu mezi kapitalismem a komunismem, kde je potlačeno soukromé vlastnictví a právo nakládání s majetkem. Podstatou socialismu je tedy eliminace vlastnických práv. Takovým porušením soukromého vlastnictví je konfiskace právoplatně nabytého majetku jedné osoby a přidělení zabaveného majetku jiné osobě, které tento majetek nepatří. Když taková situace nastane mezi jednotlivci, nazýváme to krádež. Když je tento transfer vykonán kolektivně, používáme pro to eufemismus „přerozdělování příjmů“. Z toho vidíme, že to není jen levice a (američtí) Demokraté, kdo realizuje socialismus, ale že to samé v bledě modrém provádí i naše pravice a (američtí) Republikáni.
Republikáni a pravice berou příjmy jedněch Američanů a dávají je farmářům, bankám, leteckým společnostem a dalším krachujícím podnikům. Demokraté a levice berou příjmy jedněch Američanů a dávají pak dotace občanským sdružením, umělcům a nezaměstnaným. Obě strany se ale shodnou, že se má jedněm lidem výdělek sebrat a někomu jinému dát. Liší se jen v tom, v čí prospěch se má přerozdělovat. Takto obě strany pravidelně bojují v Kongresu o rozdělování peněz v objemu asi dvou třetin federálního rozpočtu.
Bez ohledu na cílové příjemce je nutné takové jednání označit za nemorální. Je to otroctví v malém. Vždyť co je podstatou otroctví? Otroctví je násilné využití člověka, aby sloužil zájmům jiného člověka. Když Kongres prostřednictvím daňového zákona bere peníze jedněm, aby je dával jiným – ve formě léků zdarma, sociálních dávek, zemědělských dotací nebo podpor leteckým společnostem, nelze to nazvat jinak, než vynucené získání plodů práce jedněch, aby sloužily zájmům jiných.
Pravda – tyto výdajové programy Kongresu neslouží přímo poslancům, ti je jen rozdávají jiným. Neexistuje ale žádný kouzelný skřítek ani Santa Claus, který by poslancům poskytoval peníze k rozdávání. Vláda ve skutečnosti nemá žádné své vlastní zdroje a jediný způsob, jakým můžou politici komukoliv dát přípěvek, je vzít peníze nejprve pod hrozbou trestu jinému člověku.
Někdo může namítat, že takové přerozdělování je výsledkem demokratického procesu a že je tudíž legální. Samotná legalita ale není vodítkem morálky. Na tomto světě je spousta věcí, které jsou či byly legální ale současně byly hluboce nemorální. Otroctví bylo legální. Stalo se snad morálním tím, že bylo legální? Apartheid v Jižní Africe, nacistické perzekuce Židů, i stalinské a maoistické čistky byly legální – lze je snad proto označit za morální?
Lze morálně ospravedlnit zabrání čestně nabytého majetku jednomu občanovi a přidělení jej někomu, komu nepatří? Podle mě ne. Proto považuji socialismus za zlo. Používá nemorální prostředky (tj. donucení) k dosažení cílů, které eventuálně mohou být správné (pomoci lidem). Je však třeba říci, že čin, který je z podstaty zlem, se nestane morálním jen tím, že se na něm shodne většina.
Námitka proti legalizované krádeži by neměla být chápána jako námitka proti pomoci bližnímu v nouzi. Pomoc druhým je chvályhodná činnost. Ale krádež, ať legální či ilegální, je opovrženíhodná. Sáhnout do vlastní kapsy, abych pomohl jinému člověku v nouzi, je šlechetné a chvályhodné. Sáhnout ale někomu třetímu do kapsy, abych pomohl příteli v nouzi, je opovrženíhodné.
A všichni křesťané by měli socialismus a moderní sociální stát považovat za hříšné. Když dal Bůh Mojžíšovi přikázání „Nepokradeš“, určitě tím nemyslel „Nepokradeš – s výjimkou situace, že pro krádež získáš většinu.“
