Je to už více než rok, co byl britský historik David Irving v Rakousku odsouzen ke třem letům vězení za systematické popírání holocaustu. Tento trest mu byl odvolacím soudem nakonec zmírněn, Irving byl v prosinci loňského roku propuštěn z vězení a deportován do Británie s doživotním zákazem překročení rakouských hranic (byť v EU existuje volný pohyb osob a vnitřní hranice by při pohybu občanů EU fakticky neměly hrát roli). Téměř rok ve vězení, vyhoštění, ztráta základní svobody volného pohybu, to je neuvěřitelně brutální odplata za to, že onen historik neudělal nic jiného, než že popíral, manipuloval a relativizoval historická fakta, že zcela bezskrupulózně a opakovaně veřejně lhal. Jeden by čekal, že veřejné mínění v Evropě, která si zakládá na myšlence svobody, začne útočit na barbarství země, v níž je možné za pouhé popírání zjevných faktů jít za mříže. Právě naopak, evropské elity vytvořily iniciativu za uzákonění trestnosti popírání holocaustu na celém starém kontinentu.
Právě nyní, rok od Irvingova uvěznění a chvíli poté, co opadl prvotní mediální zájem o jeho případ, stojí za to k tomuto neblahému exemplárnímu případu dodat obecnou poznámku. Tou budiž, že jedním ze základních principů, na nichž by dle všech předpokladů měl stát svobodný svět, je snad stále svoboda slova. A jak to kdysi trefně vyjádřil Naom Chomsky: „Pokud nevěříme ve svobodu slova i pro ty, kterými hluboce opovrhujeme, nevěříme v ni vůbec.“ Svoboda slova totiž znamená možnost mluvit i pro ty, kteří říkají nesmysly, bláboly, lži, pro ty, kteří manipulují fakty, překrucují vědecké poznatky, převracejí dějinné události, popírají zjevné a požadují nedosažitelné. Svoboda slova znamená, že mohou mluvit i ti, které nechceme slyšet, jejichž myšlenky nás hluboce iritují a dotýkají se nás. Ti všichni ve svobodné společnosti MUSEJÍ mít šanci mluvit. Základní obranou proti jejich názorům je fakt, že svoboda sdělovat neznamená pro kohokoli povinnost poslouchat. Pasivní obrannou strategií proti lži či manipulaci je její ignorování, či čekání na její sebezesměšnění. Obranou aktivní pak její zpochybnění, útok na ni či snaha o její veřejnou denunciaci. V krajním případě pak civilní žaloba na toho, kdo lží prokazatelně způsobil druhému škodu.
Aktivní obrana však nikdy nesmí přejít do státem nařízené a státním aparátem vynucované cenzury myšlenek, idejí a názorů, jakkoli by tyto byly zavrženíhodné a neakceptovatelné (jedinou přijatelnou výjimkou v případě lži je snad křivá výpověď a křivé obvinění). Právě v tom okamžiku, kdy aktivní obrana proti lži zdegeneruje do podoby státní cenzury vybraných myšlenek a názorů, totiž svobodný svět přestává být svobodným. Nejen proto, že opouští základní princip, na němž je vybudován, ale především proto, že tento princip nahrazuje mocí a násilím a přiznává, že před lží kapituloval. Že proti ní nemá žádnou jinou obranu, než její zákaz. Že se bojí, a to proto, že svoboda sama se bez regulace určitých myšlenek a idejí neumí udržet při životě. Regulace lži je přiznanou slabostí svobody, strachem ze síly lži.
To je opravdu začátek konce, protože prolomení tohoto principu umožňuje regulovat kdykoli, jakékoli myšlenky. Měli bychom kriminalizovat ty, kteří se snaží sestrojit perpetuum mobile za to, že popírají fyzikální zákony? Měli bychom stavět před soud antiglobalisty za to, že popírají ekonomický zákon komparativní výhody? Měli bychom odsoudit všechny, kteří věří v urinoterapii, parapsychologii, astrologii? Měli bychom dát trestní oznámení na všechny, kteří popírají Stalinovy zločiny a vytrvale opakují, že za socialismu byli lidé svobodnější a bohatší než dnes? Máme věznit všechny, kteří věří, že zvýšením sociálních dávek nebo minimální mzdy dojde ke snížení nezaměstnanosti?
Jakkoli to může znít absurdně, až sem logicky musejí vést principy, na základě kterých byl Irving vězněn. Kolik dalších bude muset být uvězněno, aby svobodný svět pochopil, že tudy cesta bezpochyby nevede?