První, co mě napadlo, když jsem byl požádán o příspěvek na téma „princip předběžné opatrnosti“ bylo, že je v přímém rozporu s úslovím, které mi říkali rodiče v dětství – „Kdo nic neriskuje, nic nezíská“. Toto pravidlo bylo naprosto v souladu s filosofickou premisou povinnosti péče (duty of care) Lorda Eshera z konce 19. století, jmenovitě např. povinnosti rodiče, učitele či zaměstnavatele, kteří nesou odpovědnost za druhé, dbát na základě běžných znalostí a postupů, aby nedošlo ke zranění osob, za které nesou odpovědnost.
Tato povinnost, popisovaná někdy jako informovaná obezřetnost, brala v úvahu skutečnost, že při jakémkoliv podniku, inovaci či technologické změně existuje nevyhnutelný element rizika, že ale toto riziko nemůže být důvodem k tomu, abychom takové riziko nepodstoupili. Kdybychom nepodstupovali riziko, nikdy by nedošlo k žádnému pokroku a žádný člověk ani národ nechce nehybně stát na místě. Záměrně zdůrazňuji slovo běžné, protože riziko by mělo být považováno za běžnou součást reálného života.
Takže co je vlastně ten princip předběžné opatrnosti, který – zdá se – v posledních letech vpadl do našich životů nebývalou měrou?
Údajně má počátky v společensko-právní tradici Německa 30. let 20. století, kdy se soustředil kolem konceptu správné správy domácnosti. Nicméně ve druhé polovině 20. století, kdy se začal nově rozmáhat státní intervencionismus, byl tento koncept oprášen a využit jako čisté ospravedlnění státního plánování daleko za rámec toho, co bylo možné vědecky identifikovat jako potencionální riziko. V roce 2002 byl Evropskou komisí publikován 29 stránkový dokument, který z principu předběžné opatrnosti učinil oficiální doktrínu evropského práva, využívanou na každé úrovni evropské politiky jako vodítko pro regulace a nařízení a využívání vědeckého výzkumu. Ve stejném roce někdejší britský premiér Tony Blair dokonce požadoval, aby „odpovědná věda a odpovědná politika byly řízeny principem předběžné opatrnosti“.
Přitom to ale vypadá, jakoby nikdo vlastně nevěděl, co princip předběžné opatrnosti ve skutečnosti znamená. Říká nám, že nemáme přijímat žádná rizika? Nebo nám říká, že máme vyvažovat přínosy a náklady podstupování rizika? Nebo že máme nakládat s riziky moderních technologií tak, abychom neohrozili budoucnost lidstva?
Ať už znamená cokoliv, je dnes princip předběžné opatrnosti masivně využíván jako ospravedlnění pro zakazování jakékoliv aktivity, která by mohla být shledána jako jakkoliv riskantní. Každý dokument založený na tomto principu je delší a delší. Modlitba Otče náš má 71 slov, Deset přikázání 260, Americká deklarace nezávislosti 460 slov. Evropská konvence o vývozu kachních vajec má 27 600 slov! Současně čelíme rozmachu jednoho amerického importu – soudních žalob o náhradu škody za cokoliv. V důsledku pak jakýkoliv počin, který může vyústit v riziko finanční penalizace, bude raději zavržen. Jinými slovy, je nám postupně vnucována kultura popírání rizika, kultura averze k jakémukoliv riziku.
Každého z vás jistě napadnou četné příklady z vašeho oboru, já se s vámi podělím o pár mých postřehů.
Byl jsem profesionálním vojákem a musím říct, že vojenský život bez rizika je nemyslitelný. Kam by asi došla jakákoliv vojenská operace, kdyby nikomu nebylo umožněno podstupovat riziko?
Předsedal jsem také správní radě nemocnice, kde bylo velké porodnické křídlo. Jednou jsem musel rozhodovat o návrhu na uzavření celého porodnického křídla, protože se někdo dočetl o obrovské finanční kompenzaci, která byla v nějaké jiné porodnici přiznána soudem pacientce a která dosáhla jednoho procenta ročního rozpočtu nemocnice.
Policejní prezident nedávno uvedl, že 80% práce policistů, kteří jsou najati na zajišťování pořádku na ulicích, zabere papírování – a čas na samotnou práci v terénu se tak smrskává na 20%.
Byl jsem inspektorem věznic. Nedávno jsem navštívil novou ženskou věznici, jejíž ředitelka mi sdělila, že 90% jejich práce zabere byrokracie. Může přežít organizace, je-li tak málo času jejích velitelů věnováno velení?
Výsledkem této vší předběžné opatrnosti je, že nám hrozí, že se staneme společností absolutně odmítající riziko. Mladým lidem nebude dovoleno zažívat běžná rizika neboli naučit se akceptovat je jako běžnou součást pokroku. Hrozí, že když budou chráněni před všemi riziky, nebudou vědět jak si poradit s praktickými problémy neboli jak se neučit přežít. Takto společnost nedosáhla pokroku v minulosti a takto jej ani nebude dosahovat v budoucnosti. Proto je princip předběžné opatrnosti, když je aplikován důsledně – jak je tomu v současnosti, škodlivý jak pro praktickou politiku, tak pro naši budoucnost. Pojďme se raději vrátit ke staré dobré radě „Kdo nic neriskuje, nic nezíská“.
