Ben Bernanke, Douglas Diamond a Philip Dybvig jsou laureáty letošní Nobelovy ceny za ekonomii, všichni tři se o ni na rozdíl od loňských laureátů dělí rovným dílem.
Ben Bernanke je zcela jasnou volbou. Ekonom se skvělou akademickou dráhou a hned několika zásadními papery, který pak pokračoval ve velkolepé kariéře v hospodářské politice – byl, jak známo, 14. guvernérem americké centrální banky (obecně známé pod označením Fed, nikoliv FED).
Bernankemu přinesly věhlas jeho práce o penězích a úvěrech. Jeho nejslavnějším paperem je zřejmě ten z roku 1983 Nepeněžní efekty finanční krize na šíření velké hospodářské krize. Výzkum Miltona Friedmana (a Anny Schwartzové) vedl k závěru, že hlavní příčinou velké hospodářské krize byla měnová restrikce amerického Fedu, Bernankeho výzkum naši znalost rozšířil o efekt rozpadu vztahu mezi střadateli a investory, ke kterému došlo v důsledku pádu spousty amerických obchodních bank.
Ve stejném roce napsal také paper Nevratnost, nejistota a cyklické investice, ve kterém ukázal mj., že investoři se soustředí vesměs na špatné zprávy, protože jsou averzní k riziku.
Bernanke má za sebou také důležité práce o zlatém standardu, např. o tom, jak zlatý standard přivodil, zhoršil a exportoval velkou hospodářskou krizi. Někteří čtenáři si možná vzpomenou na výměnu mezi Bernankem a Ronem Paulem ohledně zlata:
Co dnes zní jako z jiného vesmíru, je Bernankeho paper z 90. let o inflačním cílování jako nové měnové politice. Inflační cílování je – minimálně tedy něco přes dvě dekády – naprostý standard centrálního bankovnictví. Česká národní banka začala cílovat inflaci v roce 1998.
Bernanke je autorem spousty další paperů k měnové politice a makroekonomii obecně, je to jeden z největších ekonomů druhé poloviny 20. století. Překvapením může být jedině, že Nobelovu cenu dostal až letos. A kolik laureátů má (auto)biografii ještě před udělením nobelovky?
K (ne)souladu Bernankeových teoretických prací a jeho praxe ve Fedu, viz zde nebo zde.
Taktéž z roku 1983 je seminální paper dalších dvou letošních nobelistů Douglase Diamonda a Philipa Dybviga zvaný Runy na banky, pojištění vkladů a likvidita. Tento model slouží jako naše nejzákladnější představa o fungování finančního zprostředkování v modelové podobě. Je základem pro to, jak ekonomové uvažují o pojištění vkladů a také o funkci věřitele poslední instance, kterou plní centrální banky. Paper byl později rozšířen jednak samotnými spoluautory, jednak dalšími ekonomy. Na jeho základě vzniklo mnoho paperů o bankovnictví.
Obsahuje mj. myšlenku, že runy na banky by se daly zastavit, pokud by banky nemusely respektovat princip „kdo dřív přijde, ten dřív vybírá peníze“, ale mohly by např. odložit výplatu vkladů. Tak mimochodem postupovaly svobodné banky ve Skotsku v 18. století, které mohly vyplatit vklady o šest měsíců od vyžádání, avšak s bonusem.
Je také nabíledni, že pojištění vkladů působí proti runu na banky, neboť se zákazníci nemusejí navzájem předbíhat v tom, kdo jako první vybere peníze, pokud si myslí, že banka není solventní, protože vklady jsou pojištěné – tedy aspoň pokud mají střadatelé toto pojištění za důvěryhodné.
Celkově vzato je Nobelova cena za ekonomii letos opět v rukou skvělých ekonomů, po dlouhé době se opět dočkala makroekonomie.
Upravená verze komentáře pro Deník N, kde vyšel článek Proč chránit banky během krize? Odpověď přinesli noví držitelé Nobelovy ceny za ekonomii.
Psáno podle Marginal Revolution. Podrobně v článcích: The economic contributions of Ben Bernanke, The Nobel Prize Goes to Bernanke and Diamond and Dybvig a The Diamond and Dybvig model.
A jako bonus toto legendární video:
